Česká meziválečná próza - maturita

Jaroslav Hašek (1883 – 1923) – nepatří již k legionářské próze. Prozaik – satirik, novinář. Narozen v Praze, z gymnázia vyloučen za účast na demonstracích, učil se drogistou, šel na obchodní akademii. Krátce působil jako bankovní úředník, pak se věnoval žurnalistice a literatuře, některá období svého života trávil jako bohém a tulák. Hodně cestoval – Uhry, Halič, prošel téměř celou Evropu, chodil pěšky (o svých cestách napsal řadu povídek). Znal se dobře s anarchisty, odpor k autoritám. Za účast na anarchistickém táboru byl i vězněn. Publikoval v humoristických a satirických časopisech, karikaturou předválečných poměrů je i založení Strany mírného pokroku v mezích zákona (1911) – kandidoval za ni do Říšského sněmu (neúspěšně). Usedlejší život se mu nevedl (redaktor Světa zvířat, Českého slova, majitel Kynologického ústavu), opustil rodinu. Narukoval do armády, ruské zajetí, utekl do čs. legií, odtamtud utekl do Rudé armády, kde působil jako žurnalista a politický pracovník, vstoupil do bolševické strany. Po návratu do vlasti (1920) se vzdal politické práce, byl sledován tajnou policií. Z Ruska si přivezl ženu Šuru. Žil v Lipnici nad Sázavou, kde diktoval Šuře své životní dílo a umírá na cirhózu jater (žil bohémským životem). Do literatury přinesl nový literární typ – Švejk.

Dílo – cestopisné povídky, črty, humoresky, humorné reportáže, uveřejňované časopisecky.

– Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky – 1912. Předobraz postavy Švejka krystalizoval už od začátku Haškovy tvorby v postavě lidového šibala, věčného optimisty s reálným vztahem k světu, povídky pojednávají o vojákovi, který se chová zcela nevojensky a přivádí armádní režim až k absurditě.

– Dobrý voják Švejk v zajetí – 1917.

– Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války – dva díly, třetí nedokončen (1. díl 1921, 2. díl 1922, 3. díl 1923), pokračování nedosahující úrovně Haškovy napsal K. Vaněk. Švejk jako literární typ je vykládán různým způsobem, buď je to mazaný úředně uznaný blb, nebo je to klaunská maska, kterou vyjadřuje prostý člověk svůj názor na život. Švejk nejedná stereotypně, ví si ve všem rady, je vyprávěcí typ, na každou situaci reaguje příběhem bez vnitřní logiky. Je vzorně poslušný, dokonale provádí příkazy a tím je obnažována jejich absurdita. Švejkův optimismus a klidný tón jeho vyprávění jsou obranou proti děsivému chaosu světa, výsměchem lidské hlouposti a malichernosti. Švejk měl nejen mimořádný ohlas doma, ale i v zahraničí (byl přeložen do více než 50 jazyků), kniha se stala východiskem pro dramatická a filmová zpracování.

– psal i básně, kabaretní hry…

Ivan Olbracht (1882 – 1952) – vlastním jménem Kamil Zeman. Prozaik, novinář. Narozen v rodině advokáta a spisovatele Antonína Zemana (Antala Staška). Studoval práva, pak historii a zeměpis, studia nedokončil, věnoval se žurnalistice (ve Vídni – 7 let). Horlivě se věnoval politické činnosti, nejprve v demokratické levici, pak v komunistické straně, byl salónním komunistou (nechal se nadchnout ideály, brzy z toho však vystřízlivěl, ale levicové cítění přetrvávalo). Za svou politickou aktivitu byl dvakrát vězněn. Z komunistické strany byl jako iniciátor tzv. manifestu sedmi vyloučen, po odchodu z politiky se věnoval literární práci jako spisovatel z povolání. Za války se účastnil odboje, po ní pracoval v různých státních i stranických funkcích. Jeho družkou byla spisovatelka Helena Malířová – psala psychologickou prózu.