Česká poezie od 90. let do 1. světové války - maturita

Jiří Mahen (1882 – 1939) – vlastním jménem Antonín Vančura. Dramatik, básník a prozaik, publicista, knihovník. Narozen v Čáslavi v početné evangelické rodině pekaře, spřízněné s rodinou spisovatele V. Vančury. Studium češtiny a němčiny na KU. Po krátké učitelské praxi se usadil v Brně, pracoval jako redaktor v Lidových novinách a Svobodě, dramaturg Národního divadla v Brně, učil na konzervatoři. Roku 1921 se stal spoluzakladatelem a knihovníkem brněnské Městské knihovny, později jejím ředitelem. Rozvíjel všestrannou organizační, osvětovou a přednáškovou činnost, přátelil se s příslušníky poválečné literární generace. Koncem třicátých let trpěl duševními depresemi. Po německé okupaci se zapojil do odboje, nacisté odbojářské letáky, deprese → spáchal sebevraždu. V Jiráskově čtvrti, kde bydlel, dnes stojí Mahenův památník.

Dílo – Janošík – tragédie na motivy slovenské lidové pověsti.

– autor šesti filmových libret – Husa na provázku – vliv poetismus, jde o experiment, název převzalo brněnské divadlo (zakladatelem B. Polívka aj., přelom 70. a 80. let – tento název nemohl být použit, probíhala normalizace – divadlo se muselo jmenovat Na provázku, aby nezesměšňovalo G. Husáka, až po revoluci název kompletní).

– Rybářská knížka – vztah k přírodě, autorův zájem o rybaření.

Rudolf Těsnohlídek (1882 – 1928) – básník, prozaik, publicista, autor soudniček, překladatel. Narozen v Čáslavi, vysokoškolská studia nedokončil, věnoval se publicistice. Psal do Lidových novin. Jako novinář se účastnil objevování Demänovských jeskyní na Slovensku, upravil paměti polárního cestovala Jana Welzla, oblíbené byly jeho soudničky, psal i pro mládež, překládal ze severských literatur. Tragický osud, jeho žena tragicky zahynula na svatební cestě v Norsku (nešťastnou náhodou se zastřelila). Měl deprese → zastřelil se (přímo v redakci Lidových novin), jeho třetí žena se hned poté otrávila svítiplynem. Určujícím prvkem jeho díla je přijímané vědomí tragičnosti a marnosti lidské existence. Často mísil prvky hanáckého nářečí a obecné češtiny nebo argotu. Je autorem komixu Liška Bystrouška, jež vycházel v novinách. Na námět povídky zpracoval L. Janáček operu. V Bílovicích Liduščin památník – tam tehdy na vánoce zachránil život dívky, pomohl založit dětský domov Dagmar. Založil tradici vánočních stromů (z Bílovic), od roku 1923 – peníze na charitu.

Fráňa Šrámek (1877 – 1952) – básník, prozaik, dramatik. Narozen v Sobotce (Český ráj) v úřednické rodině. Studium v Písku a Roudnici, nedokončil práva. Jeho životní postoje ovlivnila o rok prodloužená vojenská služba, stal se přesvědčeným antimilitaristou. Dvakrát vězněn (mj. za báseň Píšou mi psaní). Světovou válku prožil na ruské a italské frontě. Po válce tvořil v podstatě mimo literární skupiny, žil samotářsky v Praze s výjimkou pravidelných návštěv rodného kraje, za okupace z protestu téměř neopouštěl svůj byt… V celém svém díle byl důsledným impresionistou, dokonce i v jednoaktovkách byl příběh vedlejší a hlavním smyslem bylo zachytit jen prchavost okamžiku. V jeho tvorbě je obsažen vitalismus, okouzlení přírodou a životem vůbec. Ve svém díle zobrazuje zejména mladou generaci, její zrání, konflikty s rodiči i s nejbližším okolím, všímá si psychických pochodů, představuje její tužby a nálady, z textů lze cítit, na čí straně autor je – není divu, že po 1. světové válce měl Šrámek vliv na nejmladší generaci. Asi nejšťastnější byl autor v románech roztouženého studentského mládí, neustálé střetávání generačních názorů můžeme vnímat i jako symbol rozporu starého a nového světa. V milostné a přírodní lyrice schopně evokoval pocity lásky, senzitivní okamžiky milostných prožitků.