Česká poezie od 90. let do 1. světové války - maturita

krásy a ošklivosti, odvahy a zbabělosti, toto dílo patří k vrcholům české symbolistické poezie.

– básně Hrál kdosi na hoboj, Svou violu sem naladil co možná nejhlouběji.

Arnošt Procházka (1869 – 1925) – literární kritik, teoretik dekadence. Redigoval (řídil) Moderní revue, do Almanachu secese napsal programové prohlášení o dekadentním pojetí poezie. I po skončení vrcholné éry Moderní revue ji nepřestal řídit. Spolu s K. Neumannovou (žena S. K. Neumanna) vydával edici Knihy dobrých autorů. Napsal jedinou básnickou sbírku Prostibolo duše. Je autorem řady literárně-kritických esejů.

Jiří Karásek ze Lvovic (1871 – 1931) – básník, prozaik, literární a výtvarný kritik, autor divadelních her. Narozen v Praze v nezámožné rodině, šlechtický přídomek si začal připisovat od vstupu do literatury (na základě tvrzení, že je potomkem hvězdáře z 16. století). Nedostudoval bohosloveckou fakultu, působil jako poštovní úředník, později jako ředitel Poštovního muzea a archivu. Celoživotně se věnoval sběratelství výtvarného umění a knih, sbírku věnoval Čs. obci sokolské. Byl patetickým bojovníkem za dekadentní ideály. Spolu s A. Procházkou zakladatelem Moderní revue. Tématem jeho poezie je touha po velikosti a současné vědomí nutného zničení a rozkladu. Překládal francouzské básníky, uspořádal a vydal některá díla českých autorů (Sabina, Arbes, Mácha, Kollár). Byl rovněž příznivcem symbolismu, neuznával tendenčnost, realismus a společenskou funkci umění, byl propagátorem tzv. čistého umění, určeného jen vyvoleným jedincům…

Dílo – poezie – Zazděná okna, Sodoma, Kniha aristokratická, Sexus necans – dekadentní obrazy chorobných vášní,

morbidní erotika, pocity rozkladu a marnosti, aristokratická překultivovanost.

– Endymion, Ostrov vyhnanců, Písně tulákovy o životě a smrti – hlubší meditativnost, úvahy nad

marností lidské existence a osamělostí umělce v současné společnosti.

– próza – silně lyrizovaná, bezdějová, soustředěná k psychologické analýze výjimečné postavy (Mimo život), jednak

novoromanticky přeplněná fantaskním a dobrodružným dějem zasazeným do magických míst staré Prahy

(Skarabeus), podobný charakter má i tvorba povídková a novelistická – povídky ze života světců antických,

křesťanských,

– drama – pět her se neprosadilo, premiéry se dočkaly pouze tři (Hořící duše, Cesare Borgis, Král Rudolf).

P r o t i s p o l e č e n š t í b u ř i č i ( a n a r c h i s t é )

90. léta – 1900. 1897 – časopis Nový kult. Po válce jdou vlastní cestou. Prosazovali společná názor na život, umění a literaturu, tento názor spočíval v odmítání:

► všeho starého

► maloměšťáckého způsobu života

► generace 90. let

► dekadence

► jakékoliv formy kolektivismu

Objevuje se oslava satanismu (S. K. Neumann – Satanova sláva mezi námi). Žijí bohémským způsobem života (především K. Toman, F. Gellner, J. Hašek), ne však všichni. Působí na ně Maxim Gorkij svými povídkami z okraje společnosti, tzv. bosáckými povídkami – společenští vyděděnci (prostitutky, cirkusáci apod.). Každý z těchto básníku směřuje po počáteční negaci k hledání vlastní cesty a trvalejších hodnot – S. K. Neumann dál směřuje k socialismu – proletářská poezie, K. Toman – oslava rodné země a domova, F. Šrámek – vitalismus (oslava života), P. Bezruč – jediný naprosto rezignoval.