Hrabal_Ostre-sledovane-vlaky

C:\Users\Plazma\Desktop\Knhy pdf\H\Hrabal Bohumil\Hrabal_Bohumil-Ostre

sledovane vlaky.pdb

PDB Name: 

Hrabal bohumil-Ostře sledované 

Creator ID: 

REAd

PDB Type: 

TEXt

Version: 

0

Unique ID Seed: 

0

Creation Date: 

18.5.2007

Modification Date: 

18.5.2007

Last Backup Date: 

1.1.1970

Modification Number: 

0

BOHUMIL HRABAL
OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY

Tenhleten rok, rok pětačtyřicet, Němci už neovládli prostor nad naším městečkem. Natožpak nad celou krajinou, zemí.
Hloubkaři narušili dopravu tak, že ranní vlaky jezdily v poledne, polední večer a večerní za noci, takže se někdy stalo,
že odpolední vlak přijel podle jízdního řádu na minutu včas, ale to bylo tím, že to byl čtyři hodiny opožděný dopolední
osobák.
Předevčírem nepřátelský stíhač přestřílel nad naším městečkem německou stíhačku tak, že jí ustřelil křídlo. A potom
trup hořel a padal někam do polí, ale to křídlo, jak se vyvrátilo z trupu, vytrhlo několik hrstí šroubů a matic, které
napadaly na náměstí a pozobaly hlavy několika ženským. Ale to křídlo plachtilo nad naším městečkem, kdo mohl, tak se
na to díval, až do té doby, kdy to křídlo vrzavým pohybem se sneslo nad samé náměstí, kam se vyhrnuli hosté z obou
restaurací, a potom už stín toho křídla se pohyboval náměstím a lidé hned běželi přes náměstí a hned zase na tu stranu,
kde stáli před chvilkou, protože to křídlo se pořád pohybovalo jako obrovské kyvadlo, které zahánělo občany do
protisměru možného pádu a přitom vydávalo stále silnější hřmot a zpívavý zvuk. A potom se rychle smyklo a spadlo do
děkanské zahrady. A za pět minut už si občané odnášeli pláty a plechy z toho křídla, aby se hned druhý den objevily
jako stříška na králíkárně, slepičárně, jeden občan už odpoledne z toho ukořistěného plechu vystříhával kusy, z kterých
večer nadělal krásné kryty na nohy k motocyklům. Tak zmizelo nejen to křídlo, ale i všechny plechy a součástky z trupu
říšského letounu, který spadl za městečkem do sněhem zasypaných polí. Jel jsem se tam podívat na bicyklu za půl
hodiny po sestřelení. A už jsem potkával občany, kteří na vozíčku táhli to, co ukořistili.
Těžko se dalo uhádnout, na co by to tak mohlo být? Ale já jsem jel na bicyklu dál, chtěl jsem se podívat na ten rozbitý
aeroplán, já jsem nesnášel shánlivé lidi, kdepak já a sbírat nebo utrhávat nějaké součástky, nějaké krámy! A sněhem
ušlapanou cestičkou, která už vedla k těm černým troskám, kráčel můj otec, nesl nějaký stříbrný hudební nástroj a
usmíval se a třásl těmi stříbrnými střívky, nějakými trubičkami. Ano, byly to trubičky z letadla, trubičky, kterými tekl
benzín, a já jsem až doma navečer poznal, proč tatínek měl z téhle kořisti takovou radost. Rozřezal je na stejné kousky,
vyleštil, a potom vedle těch šedesáti lesklých trubiček položil svou patentní tužku s vysouvací tuhou. Můj otec dovedl
udělat všechno na světě, protože byl od svých osmačtyřiceti let v penzi. Byl strojvedoucí a na stroji byl od dvaceti let
a tak měl vysloužená tuplovaná léta, ale občané šíleli závistí, když si pomysleli, že otec může ještě dvacet třicet let na
tomhle světě žít. A potom, tatínek vstával ještě dřív než ti, co chodili do práce. V celém kraji sbíral, kde se co dalo,
šrouby, podkovy, z veřejných skládek si odnášel kdejaký nepotřebný krám a součástku a všechno skladoval doma v
kůlnách a na půdách, jak nějaká sběrna starého železa to u nás vypadalo. A kdo nepotřeboval starý nábytek, všechno
si odvezl náš otec, takže ač jsme doma byli jen tři, měli jsme padesát židlí, šedm stolů, devět kanapí a spousty skříněček
a umývadel a džbánů.
A i to bylo otci málo, vyjížděl na bicyklu do kraje a dál, kramličkou přehraboval skládky a navečer se vracel s kořistí,
protože všecko se mohlo na něco, jednou hodit, a také hodilo, poněvadž když někdo potřeboval něco, co se už
nevyrábělo, nějakou součástku k autu nebo šrotníku nebo mlátičce, a když to nesehnal, přijel k nám, a otec se zamyslil,
šel popaměti někam na půdu nebo do kůlny nebo před hromady na dvoře, a potom někam hrábl a za chvilku vytáhl
nějaký krám, který se opravdu hodil. Proto můj tatínek býval velitelem železných nedělí, a když odvážel všelijaké ty
železné krámy na nádraží, vždycky jel kolem našich vrat a odsypal trošku té železné neděle. A přece mu sousedé
nedovedli odpustit. Asi to bylo tím, že náš pradědeček Lukáš od osmnácti let bral zlatku denně rentu, za republiky
potom v korunách. Můj pradědeček se narodil v roce osmnáct set třicet a v roce osmnáct set čtyřicet osm byl
vojenským tamborem a jako takový bojoval na Karlově mostě, kde studenti házeli po vojácích dlažební kostky a trefili
pradědečka do kolena a zmrzačili ho nadosmrti. Od té doby bral rentu, zlatku denně, za kterou si denně kupoval láhev
rumu a dva paklíky tabáku, a místo aby seděl doma a kouřil a popíjel, pajdal ulicemi, polními cestami, nejraději ale tam,
kde se lidé dřeli, a tam se těm dělníkům poškleboval a pil ten rum a kouřil ten tabák, a tak každý rok někde pradědečka
Lukáše tak zbili, že dědeček jej vozil na trakaři domů.
Ale pradědeček se jen vykřísal, už zase se tak dlouho vyptával, kdo je na tom líp, až ho zase nekřesťansky zbili. Až pád
Rakouska vzal pradědečkovi rentu, tu, kterou bral sedmdesát let. Až ta penze za republiky smrskla láhev rumu i ty
paklíky tabáku. A přece pradědečka
Lukáše každý rok zbili do bezvědomí, protože dál se vytahoval těmi sedmdesáti lety, ve kterých měl každý den tu láhev
rumu a tabák. Až v roce devatenáct set třicet pět se pradědeček chlubil před kameníky, kterým zrovna zavřeli lom, a ti jej