Hrabal_Ostre-sledovane-vlaky

V dopravní kanceláři bylo všecko tak, j ako to bylo, než jsem to opustil. Blok uzavírající závěry jízdních cest se pořád
podobal obrovskému aristonu nebo forbesové skříni, telegrafní stůl stál pod oknem, z kterého byla vidět pět kilometrů
dlouhá polní cesta vroubená starými jabloněmi, cesta, na jejímž konci se třpytil zámek knížete Kinského, zámek, který
dneska ráno, když vyšlo slunce, stál až do prvního patra v mlze, takže vypadal, jako by visel na zlatém řetězu. A na tom
stole byly tři telegrafní přístroje, které před půlstoletím vyrobila firma Siemens Halske, a tři telegrafní zápisníky. A dva
traťové telefony a tři telefony staniční pořád se propojovaly a dopravní kanceláří se pořád ozývalo něžné vrkání a
cinkání a štěbetání telegrafů a telefonů, jak v krámku obchodníka se zpěvavým ptactvem. U okénka do čekárny pořád
byla zelená záclonka stažená mosaznými kroužky a hned vedle železná skříň a stroj na datumování jízdenek. Výpravčí

ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html

Page  2

Hubička mě přivítal a hned řekl, že budeme sloužit spolu, že po třech měsících marodění se musím znovu zaškolit. A
potom se mne zeptal pan výpravčí, kolik je hodin, a odhrnul rukáv z mého zápěstí, a nedíval se na hodinky, ale rovnou
na jizvu po vyhojené ráně.
A já jsem se začervenal a hned jsem dělal, jako že hledám svou červenou čepici. Byla ve skříňce docela zaprášená, na
dýnku byly tlapičky myších paciček. V jitřním slunci jsem kartáčoval služební čepici, slyšel jsem, jak holubi pana
přednosty vrkají v holubníku.
Za nádražím bylo vidět všechny překážky na dostihové dráze, celá ta miniaturní dráha z Velké pardubické, protože kníže
Kinský pěstoval polokrevné závodní koně, se kterými vyhrál nejen Velkou pardubickou, ale i Velkou liverpoolskou,
skoro milión liber šterlinků, bylo to tenkrát tolik peněz, že kníže začal stavět za naší maličkou stanicí obrovský biograf a
divadlo a koncertní sál pro naši vesnici, ale nedostavěl to, tak se z toho udělal magacín na obilí, nejkrásnější obilní
skladiště na světě, do kterého se vcházelo římskými a řeckými sloupy. A tomu skladišti na obilí se říkalo po anglicku:
liverpůl.
Přesně o půl osmé vstoupil do dopravní kanceláře pan přednosta.
Vážil skoro metrák, ale ženské o něm říkaly, že tančí neuvěřitelně lehounce. Vlásky si česal tak, že je od levé strany přes
pleš hnal na stranu pravou, a od pravé strany je od ucha hnal přes pleš na protistranu. Avšak když někdy jen tak kráčel
po perónu, jak vítr vál, odchlipoval a zvedal mu ten gotický oblouk jeho vlásků.
Teď otevřel dveře své kanceláře. Nikdo by nečekal, že přednosta tak maličké staničky má tak zařízenou kancelář. Perský
koberec vždycky zářil červenými a modrými květy, tři turecké taburetky zvyšovaly orientální vůni. A těžký, mahagonem
vykládaný pracovní stůl byl zacláněn velikými lupeny obrovské palmy a ty listy dělaly nad benátským křeslem takový
deštníček. Vůbec celá ta kancelář dělala dojem, že ji lze vzít na nosítka i s panem přednostou, tak jako se nosí papež. Na
rokokové skříňce stály hodiny z mramoru a místo kyvadla byly tři pozlacené koule, které se točily hned sem, hned tam a
každý, kdo tyhle hodiny slyšel znít, každý se obrátil k těmhle hodinám a řekl: Ty hodiny ale krásně bijou! A potom v
kanceláři stálo služební kanape potažené čokoládovým voskovaným plátnem a na zdi byl veliký olej, znázorňující, jak
rychlíková lokomotiva vyjíždí z Wilsonova nádraží a pouští páru do kolejiště a do nebe a rozjíždí se v mračnu, obraz,
který vzrušuje každého zaměstnance státních drah, natož našeho pana přednostu, který měl dva životní cíle, aby byl
jmenován inspektorem státních drah a získal predikát: baron
Lánský z Růže, protože když pátral po svých předcích, objevil, že má v sobě trochu modré krve. Tak měl v sobě
tuplovaně modrou krev, protože i železničářům se říkalo modrá šlechta.
Jináč měl pan přednosta docela obyčejnou zálibu v pěstování holubů.
Před válkou pěstoval norimberské bagdety, ty holoubky s útočnými černými a bílými šipkami na křídlech, kterým sám
obden čistil holubince a měnil vodu a sypal zadinu. Ale když Němci tak surově přepadli a potom porazili Poláky, pan
přednosta nechal výlet zavřený, a než odejel do Hradce, nařídil staničnímu pomocníkovi, aby všecky ty norimberské
bagdety zardousil. Za týden přivezl polské rysy, ty holuby s krásným modrým voletem a překrásnými křídly,
zdobenými šedivými a bílými trojúhelníčky, které jsou do sebe zapasované jako dlaždičky v koupelnách.
A já jsem stál mezi kolejnicemi a cítil jsem, jak se na mne dívá, otočil jsem se a až otevřeným okénkem do sklepa jsem
viděl oči paní přednostově, tam ve tmě, jak krmí husáka a dívá se na mne. Já jsem paní přednostovou měl rád, ráda si
chodívala navečer sednout do kanceláře, háčkovala velikou dečku na stůl, takové ticho šlo z toho jejího háčkování,
pořád se objevovaly pod jejími prsty další květiny a další ptáčci, měla před sebou na telegrafním stole takovou knížku,
do které se nakláněla pro další pokyny, jak nabírat ty nitě, jako by hrála na citeru a četla si v notách. Ale každý pátek
popravovala králíky, to vzala z králíkárny králíčka, dala si ho mezi nohy a potom mu navlíkala do krku tupý nůž a pižlala
to zvířátko, které pištělo, dlouho pískalo, až po chvíli jeho hlásek slábl, ale paní přednostová se dívala zrovna tak, jako
by háčkovala velikou dečku.
Říkala, že takhle, když králík vykrvácí, jeho maso je mnohem chutnější, křehčí. Už dopředu jsem viděl, jak bude
zařezávat tohohle husáka, na kterého si sedne jako na koně, zmáčkne mu oranžový zobák k hrdlu, jako by zavírala
kapesní nůž, nejdřív mu pečlivě vyškube peříčko na temeni a potom bude vytékat jeho krev do kastrolku, pták bude
slábnout, až zplihne docela, paní přednostová se prolomí, bude sedět jen na svých patách.
„Eléve Hrmo,“ zavolal pan přednosta.
A jdu do kanceláře, salutuji a vypínám se. „Elév Miloš Hrma se hlásí ve službě!“
„Posaď se,“ řekl pan přednosta a vstal od stolu a na hlavu se mu položil list z palmy. Pak stál chvíli přede mnou, jeho
vyplakané oči putovaly po mé uniformě, pak mi dopnul knoflík u kabátu. „Tak Hrmo, jestlipak sis všiml, že tady nemáme
telegrafistku?“
„Zdeničku Svatou!“ povídám.
„Svatou… aha!“ odprskl pan přednosta, „ale neslyšel jsi ve městě nic?“
„Neslyšel, ale co má být?“
„To je divný. Na našeho pana výpravčího už jezdějí div ne hromadný výpravy! Jako by měl čtyři nohy! Dvě hlavy!
Pěkně proslavil tu naši tichou, klidnou staničku, pěkně!“
„A to on pan výpravčí Hubička zase ano,“ povídám, „jak jsem sloužil v Dobrovici a pan výpravčí mě zaškoloval, tak
zase se na něj jezdila dívat celá trať… to jak přetrhl s jistou dámou kanape pana přednosty…“
„To rakouský, vikslajvantový kanape?“ vyvalil oči pan přednosta,
„takovýhle?“
„Přesně takový,“ povídám.
„Miloši, posaď se,“ zvlídněl pan přednosta. A sám se obkročmo posadil na druhý taburet a přiložil ruku k uchu.
„To takhle odejel poslední noční osobní vlak,“ pouídám do přednostova ucha, „a od večera seděla s námi v dopravní
kanceláři taková fešná dáma a kouřila cigarety a pila víno. A k půlnoci povídá pan výpravčí Hubička: Miloši, jseš teprv