Hrabal_Ostre-sledovane-vlaky

ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html

Page  6

celkem bylo toho plotu, pět měsíců jsme takhle každý den proti sobě stáli a všecko jsme si s Mášou řekli, ale pořád byl
mezi námi ten plot, po natření dvou kilometrů toho plotu jsem jednou natřel drát ve výši Mášiných úst tou červenou
barvou a řekl jsem jí, že ji mám rád, a ona z druhé strany natřela ten drát taky a řekla, že ona mě má taky ráda… a
podívala se mi do očí, a že to bylo v příkopě, ve vysoké lebedě, nastavil jsem ústa a skrz ten natřený drát jsme se
políbili, a když jsme otevřeli oči, ona měla na ústech takovou červenou kundičku a já taky, rozesmáli jsme se a od té
doby jsme byli štastni.
Když jsem došel k těm třem mrtvým koním, posadil jsem se jednomu na břicho a opřel hlavu o jeho nohu. Hlava
druhého koně na mne zírala vytřeštěným okem, jako by i ten mrtvý kůň se mnou prožil to, co se mi před chvílí mohlo
stát.
Tenkrát jsem stoupal po schodech hotýlku v Bystřici u Benešova, v zátočině schodů pracoval zedník v bílých šatech,
dlabal, aby do zdi zasádroval dvě kramle, na kterých za chvilku bude viset hasicí přístroj značky Minimax, ten zedník už
byl starý, ale měl tak ohromná záda, že se musel otočit, abych prošel, a pak si ten zedník pískal valčík z Hraběte
Luxemburka, a já jsem vešel do pokojíčku, bylo to odpoledne, vytáhl jsem dvě břitvy, jednu čepel jsem zadlabal do
štokrlátka v koupelně, druhou jsem položil vedle a začal jsem si pískat valčík z Hraběte Luxemburka, svlékl jsem se,
otočil kohoutek s horkou vodou a pak jsem se zamyslel a potichu otevřel dveře. A ten zedník stál z druhé strany dveří,
na chodbě, a jako by i on pootevřel dveře a chtěl se podívat na mne, co dělám, jako jsem se já chtěl podívat na něho. A
já jsem přibouchl dveře, vklouzl do vany, musel jsem pomalu usedat, tak byla ta voda horká, dokonce jsem sykal
bolestí, opatrně a bolestně jsem usedal. A potom jsem nastavil zápěstí a prořízl si pravou rukou zápěstí levačky… a pak
jsem vší silou udeřil zápěstím pravačky na tu obrácenou čepel zatemovanou do štokrlete. A vložil jsem obě ruce do
horké vody, díval se, jak zvolna ze mne vytéká krev, jak je voda růžová, jak ale pořád ta červená krev tak znatelně
proudí, jako by mi ze zápěstí někdo vytahoval dlouhý, pérující červený fáč, tančící závojíček… a potom jsem houstl ve
vaně, tak jako houstla ta barva, kterou jsme natírali ten plot kolem celých státních dílen a museli jsme do ní lít
terpentýn… a hlava se mi naklonila a do úst mi tekla malinová limonáda, která ale byla lehounce slaná… a potom ty
soustředěné modré a fialové kruhy, které pérovaly jako pohybující se barevné spirály… a potom se nade mnou naklonil
stín a o tvář mi zavadila brada zarostlá strniskem. Byl to ten zedník v bílých šatech.
Podebral mne a vylovil jako červenou rybu, které pramení ze zápěstí červené ploutvičky. Položil jsem hlavu na jeho
halenu a slyšel jsem, jak moje mokrá tvář hasí vápno, a ta vůně byla to poslední, co jsem vnímal.
Seděl jsem na mrtvém koni, hlavu opřenou o vztyčenou nohu, která trčela proti nebi, dotýkal jsem se hřívečky, kterou
mají koně u kopyt… a kolem projížděl náklaďák a vesele si pískal. Vagóny mě zacláněly, rytmicky odhalovaly a roztřásl
jsem se, vyhrkly mi sliny, protože začátek toho všeho byl u strýčka Nonemana v Karlíně, spal jsem tam u strejdy Máši,
uložili mě do ateliéru na kanape a přikryli dekou, navíc přikrytou tou plachtou, na které byla namalovaná Praha a nad ní
aeroplán, ve kterém se nechávali zákazníci fotografovat jako piloti nebo pozorovatelé, celé legrační skupinky se vešly
do fotografie na tom aeroplánu, a potom v noci, když bylo u Nonemanů ticho, přišla Máša, vklouzla pod tu plachtu s
aeroplánem a hladila mne, celá se přitiskla a já jsem ji hladil taky, a byl jsem mužský až do té doby, kdy k tomu mělo
přijít, ale tu najednou jsem zvadl a bylo se vším ámen. Máša se pokoušela mne štípat, ale já jsem zmrtvěl, jako bych ve
všech končetinách ochrnul… a za hodinu zase vyklouzla Máša zpod té plachty a odešla do pokojíčku k tetě… a já už
jsem se na ni ráno nepodíval, jak zařezaný jsem seděl, chodili zákazníci, stavěli se za tu plachtu, pod kterou jsem v noci
přišel k tak špatné zkušenosti, stoupali si jeden na židli a druhý na štafličky a strejda Nonemanů dával každému do ruky
buďto láhev nebo trychtýř, potom vlezl pod sukně tomu svému přístroji, zvedl ruka a dal znamení jak hudbě, a opět se
vykasal zpod té sukně a za pět minut přinesl tu fotografii, protože nad vchodem měl veliký nápis:
Za pět minut hotové. Tak chodili celé dopoledne, až přišli dva němečtí vojáci, a když si jeden stoupl na židli a druhý na
štafličky a pan Noneman dal před ně tu plachtu s aeroplánem a Prahou, ozvala se dunivá rána a potom vítr proletěl
ateliérem a porazil tu plachtu s aeroplánem a ti dva vojáci spadli, a strejda, který se kasal pod sukni, upadl také, ale to
bylo málo, potom přišel ohromný průvan a viděl jsem, jak se celá stěna ateliéru odvalila a průvan odnesl strejdu a ty
dva vojáky a z pokoje přivál tetu a Mášu, které letěly vzduchem a přitom si obě chtěly stáhnout sukně, ale nedařilo se
jim to, vlasy se jim obracely a vlály a zaclonily mi celé nebe a všichni jsme padli a potom ještě jako míče zvolna padali
na loučce… a jako poslední přivál ten průvan tabuli, na které byl nápis: Za pět minut hotové… Po hlavní ulici přeběhlo
několik lidí a pak bylo dlouho ticho, potom začaly houkat sirény a projelo několik sanitních aut a pak přišlo několik
rozedraných lidí, jako blázni se smáli, pořád se smáli a padali na záda na loučku, leželi na zádech a smích jimi otřásal… a
pak teprve přišel člověk, otočil se a ukázal směrem na
Vysočany a povídá: Hroznej nálet, lidi! A když se zadíval na loučku, na tu velkou ceduli, opakoval s jinačím smyslem
to, co tam bylo napsáno: Za pět minut hotové…