Hrabal_Ostre-sledovane-vlaky

ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html

Page  12

A poodstoupila, vytáhla z kapsy jízdní řád, otevřela jej a podala mi fotku, kterou jsem nikdy neviděl, cítil jsem v
prstech, jak je uhmataná…, byla to moje fotografie, kterou jsem jí dal tenkrát, když jsme natírali červenou barvou ten
plot, fotografii chlapce v námořnických bílých šatech, otočil jsem fotku a na ní byla nalepená jiná fotografie, poznal
jsem hned, kdo to tam je na mne přilepený, byla to dětská fotografie Máši, taky v námořnické bundičce, obě ty slepené
fotky byly vystřižené do oválu.
„Miloši, kdy k nám přijedeš, kdy?“ optala se.
„Pozejtří, jestli budeš chtít,“ zakoktal jsem.
A musel jsem pískat znamení Vé devět, průvodčí, nastupte na svá místa, a konduktérky zdviženou lampičkou dávaly
znamení, že je hotovo, a já zvedl zelenou lucernu a vlak se rozejel a Máša se znovu na mne přitiskla, tak se přitiskla, jako
se musely na sebe přitisknout naše dvě dětské fotografie, aby při sobě držely, a Máša mne políbila a pak se chytila
železné tyčky a vyhoupla se na stupátko, na prsou jí modrounce svítila služební lampička a já jsem stál, oněmělý,
protože jsem cítil, že jsem opravdovým mužským, mohl jsem se o tom přesvědčit, taky jsem se sám ohmatal, ano, byl
jsem mužský, jak se to tak ale může stát, tak jak se mi to stalo, že když k tomu mělo s Mášou dojít, že jsem najednou
zvadl jako lilium.
Naposledy za mnou přišla do nemocnice, naklonila se nad mou postelí, měla modrý plášť a stříbrné knoflíky, když se
ten plášť nade mnou naklonil, ty knoflíky zářily jako světla luceren nad mostem, políbila mne, ale napřed jí vypadla z
náprsní kapsy černá služební píšťalka a udeřila mne do zubů, pak se posadila na postel a sedla mi na zafačovanou ruku,
ale brzy musela jít pryč, probouzel se z narkózy nějaký pacient, který chtěl vstát, ale byl přikurtovaný a křičel: Maxo,
povol ty řídítka, povóóól, Maxóó! A vytrhl jednu ruku z kurtů a hmátl pod postel a vzal skleněného bažanta a
strašlivou silou jej hodil, ten bažant přeletěl celou místnost a roztříštil se o stěnu, u které jsem ležel, a ta rozprsklá moč
postříkala Mášu, odcházela a ve vlasech se jí třpytily krůpěje, ode dveří mi poslala hubičku a teprve jsem se na ni
podíval, a potom, když jsem vyšel z nemocnice, rozhlížel jsem se, ale nikdo mi nepřišel naproti, ten den jsem byl
smutný, protože vedle mne ležela patnáctiletá dívenka, našla ve skříni dárek, který pro ni měli její rodiče, byly to
válenky, neodolala a obula si je a jela v nich do Prahy, ale tam ve skalách, u Satalic, se ten vlak srazil s jiným osobákem,
a jak se srazily lavice, tak té dívence uskříply nohy, když se probudila z narkózy, pořád volala: Dejte ty válenky do
skříně, ty válenky… A šel jsem z nemocnice sám, když jsem se díval do výkladních skříní, nepoznal jsem se, hledal jsem
svou tvář, ale nebyla tam, jako bych byl někdo jiný…, až jsem stál sám před sebou ve skříni, skoro jsem na sebe čichal,
ale přece jsem si myslil, že to je někdo jiný, až jsem zvedl ruku a ten v odrazu zvedl ruku též, zvedl jsem druhou, ten tam
to udělal taky, a dívám se a u klandru stojí zedník, ohromný chlap v bílých šatech, celý postříkaný a krabatý od vápna,
na dláždění leží hasicí přístroj značky Minimax, a ten zedník se na mne dívá a v prstech si ubaluje cigaretu, pak si ji dává
do rtů, škrtá sirkou, obrací tu sirku do košíčku utvořeného z dlaně a sklání se a zapaluji si, ale pořád se na mne dívá,
jako by mezi námi byly ty dveře v hotýlku v Bystřici u Benešova, pootevřené dveře, kam jsem ve škvíře položil z jedné
strany své oko a z druhé ten zedník… bylo mi tenkrát, jako by někdo z druhé strany vzal za tutéž kliku jako já. A teď
jsem věděl, že ten obrovský starý zedník v bílých zavápněných šatech, že to byl přestrojený Bůh…
Stanicí projelo několik náklaďáků, pak osobák, škvírami ve služebním vagónu tryskala čára světla, tak jak děvčatům na
plovárnách někdy v rozkroku z plavek chloupky, topiči fofrovali uhelkou pod kotle uhlí, světlo stříkalo do noci a
pohybující se tělo topiče házelo pohybující se stín na stěnu tendru, vjezdové návěstidlo a odjezdové střídavě měnilo
červené světlo v zelené, světelné znamení na výměnách ukazovalo bílé značky, stojatý úzký obdélníček - značka pro
rovnou kolej, ležatý obdélníček - znamení, že kolej zahýbá do křivého, a potom tam, kde končí slepá kolej u liverpůlu,
tam je trvale celou noc jasně modrá lucerna, a v semaforech na dálku rachotí ramena při změně světel, kancelář tiká
přístroji a sem tam tichounce zadrnčí telefon, když se omylem propojil, v bloku rachotí vybavování koleček při otvírání
závěrů jízdních cest, a v tom cvrlikání pan výpravčí Hubička chodil sem a tam, naplněný starostí o ten jím ostře
sledovaný vlak, který měl po půlnoci přivézt osmadvacet vagónů střeliva, sledoval ten vlak na grafikonu a pak
naslouchal, hleděl na perón ve tmě do tmy a nahlížel do čekárny, zatímco já jsem přemýšlel o Máše, trnul jsem, jak to
bude, až by k tomu zase mělo dojít? I já jsem teď postával na perónu, i já jsem se díval na noční oblohu a tam jsem viděl
svůj film, přes celé nebe jsem pokládal Mášu, tak jako pan výpravčí Hubička Zdeničku na telegrafní stůl, a kus prádla
po kuse jsem z ní stahoval, ale když tam na nebi ležela Máša nahá, nevěděl jsem, co s ní dál? Věděl jsem, ale neměl jsem
ještě tuhle zkušenost, protože jsem ještě nikdy v ženě nebyl, kromě toho, kdy jsem byl v břiše své maminky, ale na to
jsem si nemohl vzpomenout…
A potom jsem slyšel, jak paní přednostová sestupuje po schodech, v jedné ruce svíčku, v druhé hrnec se šiškami, jak
vchází do sklepa, kde poděšeně kejhal husák. Stál jsem na perónu a čtvercem okénka jsem se díval do sklepa, paní
přednostová i její stín se sklonily, z hrnce vzala šišku, pak otevřela husákovi zobák a zastrčila tu šišku do zobáku, pak
držela ten zobák jak zavírací kudlu a prsty stahovala hrdlem šišku do volete. A zase namočila šišku do vody a dál krmila
husáka, který se vzpouzel.
„Hned přijdu, vemte to na chvilku,“ povídám výpravčímu, „já si na chvilku odskočím.“
A potom jsem rukou hmatal po točité zdi a opatrně kladl botku z točitého schodu na schod, a tiše jsem otevřel dveře do
sklepa.
„Paní přednostová, nelekejte se, to jsem já, Miloš,“ povídám.
„Co je?“ polekala se a zůstala stát se šiškou v prstech a světlo svíce, která hořela za ní, jí svítilo skrz šedivou kadeř, a já
jsem viděl její ztrápenou tvář, taková Popelka to byla, zatímco pan přednosta si hrál na barona Lánského z Růže.
„To jsem já, Miloš,“ povídám, „paní přednostová, já jsem k vám přišel na radu, zkrátka já pozejtří pojedu za mou
slečnou, Mášou, tou konduktérkou, víte? A vona bude na mně jistě chtít… víte co?“
„To nevím,“ zabreptala paní přednostová a sklonila se a namočila šišku a otevřela husákovi zobák.
„Ale víte,“ povídám, „nedělejte, že nevíte, já jdu k vám o radu… já zkrátka jsem pořád mužskej, ale když potom mám