Hrabal_Ostre-sledovane-vlaky

ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html

Page  17

výpravčímu Hubičkovi, až jsem se polekal. A potom si pořád tiskl ruce na břicho a pořád jako by chtěl odejít od toho
svého postřeleného těla, pořád pochodoval na místě a podrážkou těžkých bot drásal sníh na promrzlou hlínu.
Rozpřáhl jsem ruce a lehl si na záda, koutkem úst mi tekla krev a hruď jsem měl plnou ohně. A najednou jsem uviděl to,
co asi pořád viděl pan výpravčí Hubička, že jsem ztracený, že mohu jedině čekat, až ten vlak vyletí do povětří, že kdyby
nic jiného, tedy jen tohle mi v téhle situaci musí stačit, protože nic mne nemůže čekat než smrt, buďto umřu na ten
průstřel, nebo mne najdou a Němci mne pověsí nebo zastřelí, tak jak to mají zvykem, a tak mi přišlo a došlo, že jsem byl
určen pro jinačí smrt, než o kterou jsem se pokusil tam v
Bystřici u Benešova, akorát mne mrzelo, že jsem postřelil do břicha toho Němce, který se pořád držel v tříslech a pořád
těma botama kráčel, a já jsem věděl, že mu taky už nikdo nepomůže, protože prostřelené břicho je smrtelné, jenže ta
smrt, ke které kráčel ten
Němec, byla daleko, jako by k ní nemohl takhle nikdy dojít, protože šel na místě a do taktu si opakoval:
„Mutti, Mutti, Mutti…“
A ty jeho vojenské boty mi hrabaly v mozku. Překulil jsem se a po loktech jsem se dostal až k těm vojákovým botám,
oběma rukama jsem je chtěl zadržet, ale nohy byly tak v pohybu, že se mi vyškubly, jako by to byly páky nějakého
stroje. Z kapsy kabátu jsem vytáhl provázek, kterým jsem přivazoval čísla k bicyklům nebo kočárkům, když si je
cestující brali s sebou do vlaku na gepek, a utřel jsem si krev a zavázal jsem jeden konec provázku kolem jedné boty, a
když se ty nohy míjely, převázal jsem i druhou botu, chvíli ty nohy přestaly mašírovat, skubaly sebou, ale pak silou
stroje přetrhly provázek a zase čáraly po zemi dál, dokonce přidaly do kroku a ten voják hlasitěji volal:
„Mutti! Mutti! Mutti!“
A tím víc mi připomínal, nač jsem nechtěl myslit, na to, jak maminka bude ráno stát za záclonou a bude čekat, ale já už
nikdy nevejdu a nezahnu do uličky na náměstí a ona nepohne záclonou na znamení, že mne očekávala a že mne vidí a
že je šťastná, protože moje maminka nikdy klidně nespí, když jsem na noční, zrovna tak možná manželka tohohle vojáka
od té doby, co on je na frontě, taky neusne, taky stojí někde u záclony a čeká, až kdosi vejde do uličky, nebo zahne k ní
a bude to ten, který tady kráčí na místě a volá ji, a jde a jde, ale dopracovává se jedině do smrti. Vyškrábal jsem se k
němu a volal jsem mu do ucha: „Ruhe! Ruhe!“
Ale ten voják už věděl svoje a já, jak jsem položil ruku do sněhu, abych se opřel, ucítil jsem studenou hlaveň pušky,
kterou jsem vzal, a převalil se na bok. Tak voják ležel a já proti němu. Nasadil jsem pušku tam, kde bývá srdce, spletl
jsem si stranu pravou a levou, zjistil jsem to tím, že jsem musel nejdřív jednou, pak druhou rukou zkusit, zda to jde psát,
ano, teď jsem nasadil tu pušku na vojákovo srdce, aby už nevolal, aby mi už nešel v hlavě, a stiskl jsem spoušt. Ozvala
se rána a dušený ohýnek sežehl uniformu, bylo cítit vůni spálené bavlny a vlny, ale ten voják jen víc volal matku svých
dětí, svou manželku, a ještě zrychleněji kráčel na místě, jako by to byly poslední kroky, a pak už jen zahrádka a za tou
jeho domek, ve kterém bydlí jeho znejmilejší… A přestal padat sníh, ušel krásný měsíc, po kraji tikaly vteřinové barevné
ručičky ve všech vločkách, a na krku toho vojáka se zaleskl bílý stříbrný řetízek a potom na tom řetízku cosi, čeho se
ten voják chytil oběma rukama a ještě hlasitěji volal: „Mutti!! Mutti!!“
A já mu nasadil hlaveň pušky k oku a stiskl spoušť, tak divně jsem při tom ležel. A pak jsem slyšel, jak zmlkl, viděl jsem,
jak jeho nohy zvolna a tiše došly, zastavily se, ležel jsem na něm a slyšel, jak do vojáka vniká klid a ticho, jak se
všechno zastavuje, jak stroje, když padla. A ze mne crčela krev a třísnil jsem vojákovi šaty, vytáhl jsem kapesník a
snažil jsem se čistit tu krvavou skvrnu a oddychoval jsem a začal jsem se dusit, ale vší silou jsem se převalil a natáhl
jsem ruku a chytil ten řetízek, kterého se držel voják, jehož obličej klidněl, jen místo pravého oka byla ožehnutá díra jako
modrý monokl… a utrhl jsem ten řetízek, kterého se držel ten mrtvý, a ve světle měsíce jsem viděl, že to je medailónek,
na jehož iedné straně je zelený čtyřlístek a na druhé straně nápis.
Bringe Glůck. A nepřinesl štěstí ten čtyřlístek ani tomu vojákovi, ani mně, taky to byl člověk jako já nebo pan výpravčí
Hubička, taky neměl žádné vyznamenání, žádnou hodnost, a přece jsme jeden druhého postřelili a jeden druhého
přivedli ke smřti, ač jistě, kdybychom se někde potkali v civilu, možná, že bychom se měli rádi, pohovořili si.
A potom se ozvala detonace. A já, který jsem se ještě před chvílí těšil na ten pohled, ležel jsem vedle německého vojáka
dál, natáhl jsem ruku a otevřel jeho tuhnoucí dlaň a dal jsem mu do ní ten zelený čtyřlístek, který přináší štěstí, zatímco
z krajiny vyrůstal do nebe hřibovitý oblak, který neustále rostl o vyšší patra a vyšší kouřová mračna, slyšel jsem, jak
tlak vzduchu proběhl krajinou a syčel a hvízdal o holé větve stromů a keřů, jak zatřásl v semaforu převodovými řetězy a
opřel se o rameno a zatřásl jím, ale já jsem se kuckal a chrčela ze mne krev. Do poslední chvíle, než jsem začal ztrácet z
dohledu sebe sama, držel jsem se s tím mrtvým za ruku, a pro jeho neslyšící uši jsem opakoval slova vlakvedoucího té
rakety, která přivezla ty zbědované Němce od Drážďan:
„Měli jste sedět doma, na prdeli…“