Hrabal_Ostre-sledovane-vlaky

ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html

Page  14

vklouzla kuna nebo lasička, tak postrašeně vrkali a tleskali křídly.
„Já se jmenuju Miloš Hrma,“ zakoktal jsem, „víte, já jsem si podřezal žíly, protože prej trpím ejakulatio prekoks. Ale to
není pravda. Sice já jsem zvadl s mou slečnou jako lilium, ale mezi námi, já jsem opravdu mužskej…“
„Vy jste ještě žádnou neměl?“ udivila se Viktoria.
„Neměl, jen jsem se pokoušel, a proto vás prosím, abyste mi poradila…“
„Opravdu jste ještě žádnou neměl?“ divila se čím dál víc.
„Žádnou, protože Mášu - jak si ke mně vlezla u strejdy Nonemana v
Karlíně, Mášu jsem sice u sebe měl, ale nic jsem s ní neměl, protože, jak jsem říkal, zvadl jsem jako lilium.“
„Tak vy jste opravdu ještě žádnou neměl,“ řekla a usmála se a měla dolíčky, tak jako je měla Máša, a oči jí zjihly, jako by
se podivila nějakému štěstí nebo našla nějakou vzácnou věc, a prsty mne začala vískat ve vlasech, jako bych byl klavír,
a potom se podívala na zavřené dveře do dopravní kanceláře a vyklonila se nad stůl, stáhla knot a sfoukla slyšitelným
dechem lampu a nahmatala mne a zacouvala se mnou ke kanapi pana přednosty a zvrátila se a strhla mne na sebe, a
potom byla na mne laskavá, jako když jsem byl malý a maminka mne strojila nebo odstrojovala, dovolila mi, abych i jí
pomohl vyhrnout sukni, a pak jsem cítil, jak zvedla a rozevřela nohy, položila ty svoje tyrolské boty na kanape pana
přednosty, a pak jsem najednou byl s Viktorií slepený, tak jako jsem byl slepený na fotografii v mariňáckých šatičkách
na fotografii Máši, a zaplavilo mne světlo, které neustále sílilo, pořád jsem kráčel nahoru, celá země se třásla, ozývalo se
dunění a hřmění, měl jsem dojem, že to nevychází ani ze mne ani z těla Viktorky, ale zvenčí, že celá budova se zachvívá
v základech, okna drnčí, slyšel jsem, že na počest tohohle mého slavného a úspěšného vjezdu do života se rozdrnčely i
telefony, telegrafy samy od sebe začaly vyhrávat Morseovy značky, tak jako se to stávalo v dopravních kancelářích při
bouřkách, zdálo se mi, že i ti holubi pana přednosty všichni do jednoho vrkají, dokonce i obzor se nadzvedává a zaplál
barvami ohňů, teď se staniční budova znovu roztřásla, maličko sebou pohnula v základech… A potom jsem cítil, jak se
tělo Viktorky vzepjalo do oblouku, slyšel jsem, jak její okované boty se zaryly do voskovaného kanape, slyšel jsem, jak
to plátno se trhá, neustále se trhá a odkudsi z nehtů na rukou i nohou se mi sbíhala do mozku jásavá křeč, všechno
bylo najednou bílé, potom šedivé, pak hnědé, jako by opadala horká voda a měnila se ve studenou, a v zádech jsem
pocítil příjemnou bolest, jako by mi do nich někdo zarazil zednickou kramli.
Otevřel jsem oči, Viktorka mne pořád prstem vískala ve vlasech a oddychovala. A já jsem viděl škvírou v okně, jak se u
obzoru nadzvedává červená a jantarová barva vzdáleného ohně, jako by se blýskalo na časy. A holubi pana přednosty
ustrašeně vrkali, poletovali holubníkem, naráželi na stěny a strop a padali k zemi a tloukli ustrašeně křídly.
Viktorka Freie se posadila a naslouchala. Pohladila si vlasy a řekla:
„Někde je hrozný nálet.“
Otevřel jsem okno a natáhl za zatemnění, které se vsrkla nahoru.
Daleko za kopci vybuchovaly nové a nové ohně, obzor byl zardělý a odchlípnutý směrem za kopce, k centru nějakého
neštěstí.
„Asi to budou Drážďany,“ řekla a vstala a česala si vlasy a hřeben vydával ve vlasech zvláštní zvuk. Vzpomněl jsem si
na její pružné tělo, které jsem najednou viděl, jak létá na hrazdě.
„Čím jste?“ povídám.
„Artistka,“ řekla a tahala hřeben v hustých vlasech a odkláněla hlavu, „před válkou jsme měli 'Pestrou paletu
vzdušných atrakcí'.“
Posadil jsem se na kanape, pak jsem tiše hmatal po plátně.
Kanape bylo přetržené vejpůl. Vyvalená mořská tráva. A stanicí projížděl náklaďák a z komínu chrstal jiskry. Viktoria
stála v okně a česala si ty jiskry z vlasů. Pak polní cestou proti zarudlému obzoru byli vidět dva jezdci. Vstal jsem a
poprvé v životě jsem pocítil klid. „Děkuju,“ řekl jsem.
„Já taky,“ řekla a potom zvedla hubertus a vešla do dopravní kanceláře a podívala se na hodiny. Oddychla si. Vsunula
ruku pod blůzičku a upravila si v podprsence prs. A vyšla na perón, kde stál výpravčí Hubička rozkročený a díval se na
nebe. Chvíli spolu hovořili. Pak se vrátila a řekla:
„Und jetzt muss ich wirklich nach Kersko,“ zasmála se a vykročila podle přednostovy zahrádky, pak lipovou alejí mizela
mezi domky.
Když přijel pan přednosta na bílém koni, lehce seskočil a hodil opratě štolbovi, který pobídl svého koně a klusal
zpátky.
Přednosta kráčel rovnou pod holubník a volal: „Koťátka moje májový, copak se tolik plašíte? Co vám kdo udělal?
Děťátka moje okřídlený!
Pan přednosta se vám už vrátil! Hola! Hola!“
A potom vesele vešel do kanceláře dopravy, posadil se na obrácenou židli a řekl:
„Pan kníže vás, Hubičko, dává pozdravovat. Baron Betmann Holweg přinesl ty fotografie Zdeničky. Všichni šlechtici
jsou nadšení a chtějí vás vidět. Sám pan hrabě vám, Hubičko, vzkazuje, že vám závidí, že on by na to nepřišel. Zve vás
příští týden, Hubičko, na zámek. Já jsem musel podat společnosti u tabule referát o tom, jak to všecko bylo…
A zvedl se, telegraf volal naši stanici. ,
„Bahnhofsperre Dresden, Pirna, Bautzen…“
Pan přednosta vyšel na perón a vykřikl tím směrem kde se pořád ozývalo dunění a byl barevný obzor: „Neměli jste se
pouštět do války s celým světem!“