Hrabal_Ostre-sledovane-vlaky

ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html

Page  11

nebe a jistě zase tam viděl to, co mu založilo v oblasti ředitelství Hradec Králové slávu, jistě tam viděl ten film, jak se na
tom modrém ohromném plátně pokládá telegrafistka a on jí vyhrnuje sukni a potom bere jedno razítko za druhým,
razítka veliká jako kostelní věž, a ta razítka otiskuje do jejího měkkého masa kolem zadnice, najednou se otočil, rozhodl,
a v přístěnku, kde stály páky a rukojeti od návěstidel a výhybek a předvěstí, mi pošeptal:
„Miloši, zejtra máme noční, zase spolu… naší stanicí projede nákladní vlak složený z osmadvaceti vagónů střeliva,
vezou to v otevřených vagónech, bude projíždět naší stanicí ve dvě hodiny po půlnoci. A mezi naší stanicí a sousední
nejsou kopce a žádný stavení… ten celej vlak by mohl vyletět na útraty vesmíru…“
„To jo, pane výpravčí, to jo, ale čím?“
„Všechno dostaneme včas…“
„Kde je ten vlak?“
„Zejtra vyjede z Třebíče.“
„Teďka zase my budeme ostře sledovat vojenskej transport, že?“ zasmál jsem se a v přístěnku se na chvíli setmělo.
To hejno polských rysů přeletělo kolem okna.

Ze zámku přišla zpráva, že pan přednosta je pozván k hraběti
Kinskému na večeři, že v sedm hodin pro něho přijede štolba. A já jsem stáhl zatemnění a rozsvítil světla v dopravní
kanceláři. A v kanceláři pana přednosty, i když tam byla elektrika, rozsvítil jsem petrolejovou lampu s kulatým knotem,
lampu se zeleným stínítkem. A vycházel jsem s výpravčím Hubičkou k vlakům, projíždějícím naší stanicí, dával jsem
znamení zelenou lucernou. Pan přednosta si nesl do kanceláře ten svůj baronský mundúr, šedivé kalhoty a
mysliveckou kamizolu a švarcemberský klobouček s tetřevím peřím. Nechal otevřené dveře do dopravní kanceláře a
strojil se a byl rád, že je viděn.
A polní cestou od zámku přijížděl štolba na bílém koni a druhého bělouše měl vedle sebe. Na nebi se třepotaly hvězdy
a noc vyzařovala. Pod botkama začal vrzat a chrupat zmrzlý sníh. Zelená lampa tiše syčela v kanceláři pana přednosty,
který se na sebe upřeně díval do zrcadla. Už byl v gala, i jelenicové rukavičky a švarcemberský klobouček. A ta lampa
házela na strop bílý kroužek, kolem kterého se rozptylovaly větší kruhy, jež se podobaly hrudi kostlivce. Když jsem
býval o prázdninách u babičky, svítila na stole taky taková lampa a já jsem ležel rád večer v posteli a díval se na strop,
na ty stíny kolem bílého kroužku, který tam vrhala ta petrolejka, a ať jsem se díval, jak jsem chtěl, pořád jsem viděl na
stropě takového kostlivce, i když jsem si přikryl oči peřinou, pořád jsem viděl ten strop a na něm kostlivce. Jednou jsem
se zase díval na strop a babička přinesla v zástěře polínka a vysypala je s rachotem ke kamnům. Vykřikl jsem: Upadly
hnáty kostlivci!
A na perón přijel štolba na bílém koni a vedle něho osedlaný bělouš.
Tak byli ti koňově bílí, že vydávali světlo jako kvetoucí keř jasmínu za letní noci. A pan přednosta vyšel z kanceláře,
štolba seskočil a pomohl panu přednostovi do třmene. Pan přednosta přitáhl uzdu a odklusal k holubníku a volal
nahoru:
„Jen spinkejte! Já se vám zase vrátím. Pan přednosta přijede!
Hajejte, děťátka moje!“
A polští rysové vrkali, tloukli křídly do mřížky spuštěného výletu a pan přednosta odjížděl na koni doprovázen
štolbou. Pak přejel trať a dva bělouši klusali tvrdou polní cestou, bylo slyšet jejich kopyta, ale bělouši splynuli se
sněhovou plání, jen legračně byl vidět pan přednosta a štolba, jejich tmavé šaty a jejich postavy sedící jakoby ve
vzduchu.
Výpravčí Hubička vytáhl grafikony jízdních řádů, složených na štůčku jako plátno nebo hedvábí, rozložil ten jízdní řád,
naklonil se nad ním a tužkou projížděl trasou.
Odhrnul jsem zelenou záclonku a prodával jízdenky, z přítmí čekárny se vynořovali cestující, kupovali si lístky a zase se
vraceli do tmavých koutů, neradi vycházeli do mrazivého vzduchu, uhadovali podle výpravčího, zda jejich osobák
přijíždí, někdy jsem byl na cestující zlomyslný, osobní vlak byl ještě půl hodiny nazpátek, ale já jsem se oblékal a
vyhrnul límec a vyšel jsem na perón, jako bych šel očekávat jejich osobáček, a cestující se vyhrnuli za mnou, ale já se
jen trošku prošel a potom jsem postavil lucernu vedle koleje a vrátil se do teplé kanceláře a cestující, když promrzli,
vrátili se ke kamnům do čekárny, odkud se na mne nepřátelsky dívali. To i pan přednosta někdy využíval stínů a
zatemnění noci a obouval si gumové galoše a obcházel za noci stanicí a nakukoval, co dělají výpravčí. Ach, mne
jednou přistihl, jak jsem po půlnoci spal. Seděl jsem na židli s bradou na prsou a spal, zatímco pan přednosta stál na
zábradlíčku u kasy v čekárně a shora, přes zelenou záclonku se na mne díval a potom tiše, na gumových galoších,
přišel na perón, tiše otevřel, tiše stál nade mnou a kochal se a potom mne vzal za rameno a zatřásl mnou a já, jak jsem
byl rozespalý, myslil jsem, že jsem doma a je ráno, a povídám: Kolik je hodin, tatínku? a pan přednosta křičel: Tady je
přednosta a žádnej tatínek. A jsme ve službě! Tatínek! Potom o tom poslal zprávu do Hradce a přišel mi červený mangl.
A osobní vlak vjížděl do stanice, vyšel jsem na perón a cestující se vyhrnuli z čekárny a vlak zvolna přijížděl, na
druhém vagónu stála na stupátku Máša, do noci svítil její bílý nákrčník, na prsou měla služební lampičku, na zápěstí na
řemínku konduktérské kleštičky, tak jako vždycky, i když jsme tenkrát natírali ten plot kolem celých dílen, vždycky byla
čistá, i na konci šichty tak, jako by právě do ní přišla. A seskočila ze stupátka, a jak natáhla nožku, měla černé střevíce a
bílé ponožky, ve tváři jí zářily dolíčky a obličej v modré noci svítil, jako by si před chvílí cípem ručníku vyčistila ouška.
A podala mi jablko a já jsem v jedné ruce držel lucernu a ve druhé jablko a Máša se na mne přitiskla, vzala mne do
náruče, byla silnější než já, a tváře jí voněly mlíkem, přitiskla se na mne tak, že olejová lampička mě hřála na prsou,
plamen se mi propaloval do srdce, a šeptala mi:
„Miloši, Miloši, já tě mám ráda, tolik ráda, ale tím vším, co bylo, jsem já vinna, ptala jsem se děvčat, jak na to, ptala jsem
se těch starších, určitě všecko bude zase v pořádku, určitě, já už teďka vím, jak na to… víš?“