Hrabal_Ostre-sledovane-vlaky

ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html

Page  5

„Du Arschlecker,“ procedil esesák.
„Solche Schweine ist besser sofort schiessen,“ řekl druhý. „Dreissig
Minuten Verspátung,“ zasyčel první a víc mi narazil ústí parabely mezi žebra.
Jak to bylo jinačí, když jsem si vyjel tenkrát před třemi měsíci za svou smrtí, naklonil jsem se ke kase, byl večer, kasírka
měla ryšavé vlasy, povídám: Jednu jízdenku! A ona mne poznala a povídá: Pane výpravčí, ale kam? Povídám: Jedu tam,
kam se vaše oči podívají poprvé. A ona se zasmála: Jak to poprvé? Já se na ty jízdenky dívám pořád. Povídám: Víte co,
slečno? Dívejte se na mne a levou rukou vytáhněte jednu jízdenku. A ona se hyzlila: Ale pane výpravčí, já můžu
prodávat i potmě. A smála se, protože myslela, že žertuju. A tedy povídám: Tak sedmý sloupec, sedmý foch, sedmička
jako u židů.
Sáhla tam a pořád se dívala na mne, nespustila oči a řekla: Bude to do Bystřice u Benešova a bude to stát umtadvacet
korun…
Stroj se otřásal, do dálky se třpytily pláně sněhu, který tál a pořád tikal barevnými krystalky. V příkopě leželi tři mrtví
koně, jak je v noci vyhodili Němci z vagónu. To jen otevřeli dveře a ty mrchy vyhodili. Teď leželi v příkopě u trati, nohy
natažené k nebi jak sloupy, na kterých se opírá neviditelný portál nebe. Inženýr
Honzík se na mne díval a jeho oči byly plné smutku a zlosti, že v jeho úseku se mu zpozdil tenhle ostře sledovaný
transport. A zavinil jsem to jistě já, proto bylo správné, že mě ti esesáci vzali na mašinu a pořád se dožadují, aby mi
mohli posunout ty hlavně parabel do týlu hlavy a dát si znamení, stisknout kohoutky a nasypat do mne náboje a
otevřít dvířka… To jsem přesně cítil, a přesto jsem myslil, že to je jen tak, že tohohle nejsou schopni, protože oba byli
takoví fešáci, já jsem měl vždycky hrůzu z krásných lidí, nedovedl jsem s krásnými lidmi nikdy pořádně pohovořit, potil
jsem se, koktal jsem, tak jsem se podivoval krásné tváři, tolik jsem byl oslněný, nikdy jsem se nemohl podívat v krásný
obličej.
Zato ten hejtman byl ošklivý, ta dlouhá jizva, která se mu zakrojila do obličeje, jako kdyby v mládí upadl obličejem na
rezatý hrnec, ten hejtman se teď na mne podíval. Zvedl jsem ruku a chytil jsem se takové štruple visící od stříšky
lokomotivy. Dovolil jsem si to proto, že ten hejtman se na mne jen zadíval a viděl, že jsem trotl, který stojí u kolejnic,
trotl, kterému na ředitelství v Hradci
Králové řekli, aby u těch kolejnic stál a spouštěl a vytahoval semafory, zatímco říšská armáda se jeho stanicí nejdřív
valí na východ a teďka zase nazpátek. Povídám si, Němci stejně jsou blázni.
Nebezpeční blázni. Já jsem byl taky tak trochu blázen, ale na útraty sebe, kdežto Němci pořád na útraty těch druhých.
Stáli jednou na páté koleji, celý vlak vojáků, kteří si chodili nakupovat do krámku ve vesnici jídlo a cukroví a kostky
umělého medu, až jeden voják vytáhl potají tu kostku, na které stály ty ostatní, a umělý med se zřítil a obchodník to
spočítal a zjistil, že chybí pět kostek medu, a velitel dal nastoupit celému cuku a až do večera prohledával celý vlak a
vyšetřoval ty kostky umělého medu, a když je nenašel, teprve pak osobně šel k obchodníkovi a salutoval a obřadně se
mu omluvil… To byli možná zrovna titíž Němci, co teď stáli se mnou na lokomotivě, možná, že to byli oni.
Topič zamrkal na mne vesele, pak fofroval uhelkou uhlí, házel nejdřív až dozadu na rošt, pak doprostředka rytmickými
pohyby, aby poslední lopatou stáhl uhlí na samý kraroštu. A oči hejtmana se mi dívaly na zápěstí, tam, kde jsem i já měl
jizvu, rukáv se mi svezl a hejtman se díval na tu vyhojenou ránu, jako bych byl nějaká knížka. Už ten hejtman asi věděl
víc, už se na všechno díval z druhé strany, a jeho oči se podobaly dvěma kouskům kamence. A všichni se mi dívali na
zápěstí a hejtman natáhl bičík a vyhrnul jím i můj druhý rukáv a díval se i na tu druhou jizvu.
„Kamarad,“ řekl.
A dal znamení a ostře sledovaný vojenský transport zpomaloval a dvě parabely se mi odtáhly od zad a já už jsem se na
ty dva krásné vojáky nepodíval, jen jsem hleděl na podlahu, na járkované železné plechy, které se neustále
pohybovaly, jak lokomotiva žejbrovala po kolejnicích.
„Gely“ řekl hejtman.
„Děkuju,“ pošeptal jsem.
A pořád jsem nevěděl, jestli to není legrace, otevřel jsem dvířka, sestoupil na první schůdek, pak každým krokem níž a
níž, napřáhl jsem nohu a dopadl na pěšinku, jako bych si zatančil kozáčka, ještě skok a stál jsem, a lokomotiva se zase
rozjížděla a podle mne míjely otevřené vagóny s tygry, někteří vojáci měli otevřené kilové konzervy a vyhrnuté rukávy
a na nože napichovali kousky masa a jedli, jiní, na kolenou automatické zbraně, houpali holínkama, jako by si máchali
nohy v potoce, když mne každý ten vagón minul, pořád jsem cítil, že moje záda mohou být pořád dobrým terčem.
Jako poslední vagón toho transportu jel kastlák, otevřený, z kterého se houpaly černé ženské punčochy, asi sestřičky z
polního lazaretu, ale já jsem pořád byl na dostřel německých parabel, revolverů a automatů, poněvadž s Němci, teď
jsem to poznal sám na sobě, nikdy jeden nevěděl, co provedou, paní Karáskovou, která bydlí hned vedle nás, Němci
zavřeli hned v roce čtyřicet a vrátila se loni na vánoce, celou tu dobu, ty čtyři roky, byla v Pečkárně a tam utírala krev
po popravách, celé čtyři roky utírala krev a hlavní kat byl na ni hodný, dával jí šunku, prosíval ji, aby zpívala Černé oči,
proč pláčete? a říkal jí: Račte… a jak prosím? A potom zničehonic ji pustili domů, navždycky, a ještě jí napsali omluvný
dopis, ale paní
Karásková se z toho pomátla, na pracáku jí dali hned místo v topírnách, dali jí do ruky konev s olejem a musela dolévat
a utírat mašinám ložiska.
Blížil jsem se k zatáčce trati, už z dálky trčelo k nebi těch dvanáct kopyt mrtvých koní, jak sloupy ve staroboleslavské
kryptě.
Myslil jsem na Mášu, na to, jak jsme se poprvé setkali, když jsem ještě byl u traťmistra, který nám dal dva kbelíky s
červenou barvou a řekl, abychom natírali plot kolem celých státních dílen. Máša začínala u dráhy zrovna tak jako já,
stáli jsme proti sobě, mezi námi byl vysoký drátěný plot, u nohou jsme měli každý svůj kbelík se suříkovou barvou,
každý svůj štětec a proti sobě jsme tupali, natírali plot, každý ze své strany, pořád tak tvářemi proti sobě, čtyři kilometry