Jak Začít?

Máš v počítači zápisky z přednášek
nebo jiné materiály ze školy?

Nahraj je na studentino.cz a získej
4 Kč za každý materiál
a 50 Kč za registraci!




Hrabal_Ostre-sledovane-vlaky

PDF
Stáhnout kompletní materiál zdarma (226.28 kB)

Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu PDF.

ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html

Page  1

tak zbili, že umřel.
Doktor povídal, že tady mohl být ještě dobrých dvacet let. Proto žádná jiná rodina tak neležela v žaludku města. Můj
děda, aby jablko nepadlo daleko od pradědečka Lukáše, byl zase hypnotizér, který pracoval v malých cirkusech, a celé
město vidělo v jeho hypnotizování touhu co nejvíc se flákat životem. Ale když Němci překročili v březnu naše hranice,
aby obsadili celou zemi, a pronikali směrem na Prahu, jediný náš děda jim šel naproti, jediný náš děda šel Němcům
vzdorovat jako hypnotizér, zadržet pronikající tanky silou myšlenky. A tak děda kráčel po silnici s očima na prvním
tanku, který vedl čelo těch motorizovaných armád. A na tom tanku až po pás stál v kabině říšský voják, na hlavě měl
černý baret s umrlčí lebkou a zkříženými hnáty, a můj děda pořád šel rovnou k tomu tanku a ruce měl napřažené a očima
stříkal Němcům myšlenku, obraťte se a jeďte nazpátek… a opravdu, ten první tank zastavil, celá armáda zůstala stát,
děda se prsty dotýkal toho tanku a pořád vysílal tu samou myšlenku… obraťte se a jeďte nazpátek, obraťte se a jeďte
nazpátek, obraťte se… a potom poručík dal praporkem znamení a tank se rozejel, ale děda neuhnul a tank jej přejel,
uskřípl mu hlavu, a už říšské armádě nic nestálo v cestě. A tatínek se potom vydal hledat dědovu hlavu. Ten první tank
zůstal stát před Prahou, čekal na vyprošťovací jeřáb, dědova hlava byla vmáčknuta mezi pásy a ty pásy byly tak
natočené, že tatínek si vyprosil, aby mohl tu dědovu hlavu vyprostit a potom ji pochovat i s tělem, tak jak se na
křesťana sluší. Od té doby se v celém kraji lidé hádávali. Jedni křičeli, že náš děda byl blázen, druzí zase, že ne tak
docela, že kdyby se všichni postavili jako náš dědek proti Němcům, se zbraní v ruce, kdoví jak by to s Němci dopadlo.
Ten čas jsme ještě bydleli za městem, až potom jsme se přestěhovali do města, a já, že jsem byl zvyklý na samotu, jak
jsme do města přijížděli, celý svět se mi úžil. Od té doby, jen když jsem vyšel za město, jedině tak jsem vydechl. A zase,
jak jsem se vracel, jak se přes most úžily ulice a uličky, úžil jsem se i já, pořád jsem měl a mám a budu mít dojem, že za
každým oknem jsou nejmíň jedny oči, které se na mne dívají. Když mě někdo oslovil, červenal jsem se, protože jsem měl
dojem, že všem lidem něco na mně vadí. Před třemi měsíci jsem si přeřízl ruce v zápěstí, a jako bych k tomu neměl
důvod. Ale já jsem ten důvod měl a znal jsem jej a jen jsem se bál, že každý, kdo se na mne dívá, ten důvod uhaduje.
Proto za každým oknem ty oči. Ale copak si může člověk myslet, když mu je dvaadvacet let? Mohl jsem si myslet, že
lidé v našem městečku se proto na mne dívají, že jsem si přeřízl ty žíly, abych se vyhnul práci, kterou musí oni udělat za
mne, tak jako dělali za našeho pradědečka Lukáše a za dědu Viléma, který byl hypnotizér, i za mého tatínka, který jen
proto jezdil na lokomotivě čtvrt století, aby potom nemusel nic dělat.
Tenhleten rok už Němci neovládli prostor nad naším městečkem. Když jsem pěšinkou přijel až k trupu letadla, sníh se
třpytil na pláních a v každém krystalku sněhu jako by tikala malininká vteřinová ručička, tak ten sníh na prudkém slunci
praskal ve všech barvách, a já slyšel, jak nejen v každém krystalku tikají ručičky, ale ještě i někde jinde. Moje hodinky
tikaly zřetelně, ale já slyšel ještě jeden tikot, a ten tikot vycházel z letadla, z té hromady. A tam opravdu tikaly palubní
hodiny, dokonce ukazovaly přesný čas, který jsem srovnal s ručičkami mých hodinek. A potom jsem viděl, že tam ještě
víc vespod je sluncem ozářená rukavička, a já jsem dobře cítil, že ta rukavička není sama, že je v ní lidská ruka, a ta
lidská ruka tam není sama, ale je na paži a ta paže na lidském těle, které je někde pod těmi troskami. A váhou těla jsem
šlápl na bicykl, ze všech stran tikaly miniaturní vteřinové ručičky, hrkané světlem slunce, a po trati v dálce uháněl
náklaďák, vesele hrkal, byl to uhelný vlak, který se vracel do mostecké pánve, jistě sto čtyřicet náprav, a uprostřed
vlaku byl zaseknutý brzdící špalek, byl rozžhavený a kov vykapával na kolejnici, ale říšská lokomotiva vesele táhla i ten
zaseknutý vagón.
Zítra už budu stát u dvojkolejné trati v mé staničce, kde všechny vlaky jedoucí od západu k východu budou podle
jízdního řádu označeny lichými čísly, vlaky potom jedoucí od východu k západu čísly sudými.
Budu zase po třech měsících řídit dopravu, budu zase na nádraží, kterým procházejí dvě hlavní koleje, a ta průběžná
kolej od západu k východu má číslo jedna a ta druhá průběžná kolej od východu k západu má číslo dvě a potom od
koleje číslo jedna všechny koleje po pravé ruce mají čísla lichá, tři, pět, sedm a tak, a všechny koleje po pravé ruce od
průběžné koleje číslo dvě mají čísla sudá, čtyři, šest, osm, deset a tak. Ovšem to je pro nás, pro zaměstnance státních
drah, tohle číslování, protože ze stanoviska laika, který stojí na perónu nádraží, třeba v mé staničce, tak tam první kolej
je pátá, druhá kolej je třetí, třetí kolej je první, čtvrtá kolej je druhá… A zítra brzy ráno si obléknu uniformu, černé
kalhoty a modrou blůzu, na služebním plášti mosazné knoflíky, které mi maminka cídí sidolem, a potom si dopnu ten
krásný límec, který zrovna tak jako na kabátci, tak na plášti má jedno a totéž znamení, ze kterého každý nádražák hned
pozná, jakou mám ve službě hodnost. Na límci středoškolský knoflík každému řekne, že mám maturitu. A potom zlatými
nitěmi vyšitá překrásná hvězda dává na vědomí, že jsem elévem dopravy. A dál na límci se třpytí ten nejhezčí odznak,
okřídlené kolečko zdobené fialovým a modrým flitrem, okřídlené kolečko, podobné zlatému mořskému koníčkovi. A tak
ráno vyjedu ještě za tmy, moje maminka se bude za mnou dívat, bude stát nehnutě za záclonou, zrovna tak, jako za
všemi okny, kolem kterých budu projíždět, všude budou stát lidé, tak jako moje matka, budou mne pozorovat s prstem
na záclonce a já budu ujíždět k řece, kde na pěšince vydechnu, tak jako vždycky, protože já nerad jezdím do služby
vlakem, takhle u řeky se mi volně dýchá, nejsou zde žádná okna, žádná nástraha, žádná jehlice zabodnutá zezadu do
týlu hlavy.

Témata, do kterých materiál patří