Hrabal_Ostre-sledovane-vlaky

ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html

Page  4

vteřinku nohy a pan výpravčí Hubička si utřel ústa a prohlásil:
„To je pěknej prdeláč,“ a odplivl si.
A paní hraběnka cválala cestou z nádraží, ten černý hřebec se odrážel od sněhu, který se třpytil růžovým sluncem. Pan
výpravčí
Hubička rozděloval ženské do dvou tříd. Těm, které měly převahu od pasu dolů, říkal jako paní hraběnce: prdeláč, a
těm, které od pasu nahoru měly krásné poprsí, říkal ceckounek. Jako vokounek, pohrabáč, hřivnáč a tak.
A pan přednosta rozzlobený běžel do dveří stanice a zasyčel:
„Hubičko, už to ví i sama paní hraběnka Kinská!“ A otočil se ve dveřích a kýval strašlivě vážně hlavou a potom rovnou
po schodech do kuchyně, kde nejdřív několikrát udeřil židlí o podlahu, až v dopravní kanceláři padala omítka ze stropu,
a potom hulákal do světlíku:
„Kletba erotického století! Všecko je přeerotizováno! Jen erotická dráždidla. Výrostci i děti se zamilovávají do děvčátek
pasoucích husy! Milostné tragédie okoukané z četby a erotických filmů! Na soud s pisateli a vychovateli a prodavači
pornografických knih a obrazů!
Pryč se zrůdnou obrazotvorností mládeže! Rozsekal mrtvolu mlíkařky a jistě by rozsekal mrtvolu i své sestřenice, kdyby
mu v tom nebylo zabráněno. V drogerii vystavená figurína znázorňující průřez boku mladé ženy v životní velikosti. A
mládež tohle přímo hltá! Ateliér jednoho malíře vás nechá na pochybách, zda jste nevešli do řeznického krámu s
lidským masem. Kanibalismus! Vranská v kufru a hledá se blondýn se zlatým zubem. Kupoval jí naposled australské
jablko v automatu Koruna. Huj! Samé maso! Vraždy z vilnosti na obzoru. Na lavici obžalovaných s učiteli, kteří trpí
poučení ve věcech pohlavních. Čím víc nemravnosti a požitkářství, tím méně kolíbek a tím více rakví!“ chraptěl pan
přednosta světlíkem z kuchyně v prvním patře do dopravní kanceláře.
To bylo tím, že pan přednosta byl jednak členem S.O.S„ Svazu obrodných snah v Praze, a potom paní hraběnka, když
objednávala vagóny pro jateční dobytek, často vytýkala panu přednostovi, že je vlažný ve víře, že když padne
katolická církev, tak padne i celý svět. A pan přednosta, když kráčel podle nějakého kostela, když byl v uniformě, tak
tomu kostelu salutoval, nebo když byl v civilu, tak zase sňal svůj švarcemberský klobouček a klaněl se kostelu a něco
si s ním tiše brblal, hovořil.

V bloku zarachotilo a červené kolečko hrkalo a měnilo se v bílé a já jsem vytáhl z bloku klíč a vyběhl na perón, do
přístěnku, lokomotiva pískala u vjezdu a pan přednosta sestupoval po schodech, jako by se nic nestalo, tak se nějak
tím křikem do světlíku očistil, jako by to byla zeď nářků. Hubička o něm vypravoval, že zrovna tak křičívá i na svou
manželku, která - ač dcera řezníka z Volar - si to nechává líbit, ale čtyřikrát do roka udělá vzpouru, a když pan přednosta
nejvíc na ni křičí a razí pro ni, co to je slušná ženská, paní přednostová po něm hodí to, co má po ruce. Jednou před
vánocemi, když na ni křičel, zatáhla si pana přednostu do koupelny a dala mu facku, až se zhroutil do vany k
vánočnímu kaprovi.
Pan přednosta vešel do kanceláře a jediným pohledem se přesvědčil, že s dopravou není všecko v pořádku.
„Tak co, hoši,“ řekl otcovsky, „máte situaci?“
„Voják nám stál u kolíku,“ zašklíbal se Hubička.
„Ten ostře sledovanej transport?“ vyvalil oči.
„Ten s třema vykřičníky,“ povídám.
„Četli jste…?“ ukázal na vyhlášku podepsanou panem říšským zmocněncem.
„Četli,“ řekl Hubička.
„A uvážili jste…?“
„Uvážili a rozhodli,“ zasmál se výpravčí Hubička.
„Hoši, ale to by se mohlo kvalifikovat jako sabotáž,“ kýval pan přednosta a vyšel na perón.
V lokomotivě ostře sledovaného vojenského transportu byl bledý inženýr Honzík, vedoucí betriebsamtu, který si sám
zajel pro tenhle vlak až do Libochu. A teďka tam stál jako rukojmí, obracel oči v sloup a spínal ruce, stál těsně v okýnku
mašiny a do staničních oken a dveří ukazoval, jak naše stanička mu dala zabrat.
A pan přednosta salutoval a já jsem šel ke kolejím a salutoval jsem taky. A lokomotiva zastavila a spustili se z ní dva
štíhlí esesáci, parabely v prstech, chvíli se dívali na mou červenou čepici. Srazil jsem kramflekem a zasalutoval, ale oni
mně každý z jedné strany nasadili ústí té automatické zbraně na lalok plic a musel jsem po schůdkách na stroj a vlak se
rozejel. A mně to bylo divné, oba ti esesáci byli krásní, spíš jako by psali básničky nebo šli hrát tenis, ale oni se mnou
stáli v lokomotivě, s inženýrem Honzíkem stál velitel tohohle transportu, hejtman v rakouské horské čepici, přes obličej
měl položenou vyhojenou jizvu, která mu přeskočila přes ústa a pokračovala po bradě dál, i strojvedoucí byl v
uniformě, držel se rychlostní páky a seděl v tapecírovaném křesle, byla to říšská mašina na černé uhlí, vedle sedadla
strojvedoucího byla páka, tak jak je vedle křesel pro nemocné, kdy lze proměnit sedadlo v lehátkovou postel. A ti dva
esesáci mi pořád navlíkali na hroty plic hlavně parabel a jejich oči, zrovna tak jako ty hlavně, se nehnutě dívaly na
hejtmana, který se ale díval do krajiny. Viděl jsem, jak na statku kdosi ze zvědavosti otevřel záklop a vylezl na cínovou
střechu a teď zvedal ruce, jako by se vzdával. Jistě z transportu na něho vykřikli, jistě na něho namířili nějakou zbraň,
ten na střeše měl zvednuté ruce, jako by připíjel slunci, byl to obecní pitomec Jordán, který pásl krávy a trávil nedělní
letní odpoledne tím, že do kesírku dal láhev piva a jezdil na lodičce a každou chvíli vytáhl ten kesírek a nalil do sklenice
čerstvého piva a potom stál na lodičce, zrovna tak jako teďka na střeše, stál na lodičce v trenýrkách a zvednutou rukou
připíjel slunci, volal na slunce, vyrážel skřeky: Eh! Eh! Eh! a potom vypil pivo do dna, viděl jsem i paní přednostovou
za oknem kuchyně, měla oči oddělené mosaznou tyčinkou, na které byly malinké záclonky, zvedla ruce, a potom
lokomotiva ostře sledovaného transportu se rozjížděla podle toho rozstříleného vlaku na páté koleji, otočil jsem oči,
abych viděl, co tomu říkají ti dva, a oni zase se na mne dívali tak, jako bych já ten vlak rozstřílel.