Hrabal_Ostre-sledovane-vlaky

ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html

Page  8

domlouvá, dokonce že nezpůsobného holoubka vezme a napráská mu na zadek… A bakelitové sluchátko jsem měl u
ucha a díval jsem se na perón, kde ve slunci stáli mužští, teď se strojvedoucí naklonil a cosi šeptal panu výpravčímu,
ale když jsem se podíval takhle bokem, na vagóny na přepravu uhlí, polekal jsem se. Z vagónu trčely rohy hovězího
dobytka, několik hlav se vzpínalo a obracelo na perón oči, byly to velké kravské oči, plné zvědavosti a smutku.
A skoro v každém tom vagónu byla produpnutá podlaha a tou dírou trčela kravská noha, odřená, nehybná,
promodralá… ale tohleto já jsem neměl rád, tohleto jsem nesnášel, když vozili hladová telata a vlak mi stál ve stanici,
aspoň jsem jim pootevřenými dveřmi kastláku podal prsty, aby jim na chvilku nahradily vemeno, ale tohle jsem neměl
rád! ani ty vozy kůzlátek, když je sváželi řezníci, ty nožky převázané provazem tak, že odumřely, to jsem nesnášel, ach
nesnášel, ani když v mrazech vozili v otevřených patrových vagónech prasata na pražská jatka, prasata s hlavičkami u
sebe, prasata, která se bála pohnout, jediným pohybem že by z nich vyprchalo ještě víc teplo, prasátka se zmrzlými
nožkami, porcelánovými kopýtky! ach, to jsem nikdy neměl rád! ani když je vozili v letních parných dnech, bez vody, až
z Maďarska, celý vlak prasat s otevřenými tlamami, tak otevřenými žízní, jak žízní umírající pták… Vyběhl jsem z
dopravní kanceláře.
„Odkud je tahle zátěž?“ optal jsem se vlakvedoucího.
„Z fronty, deset dní je dobytek na cestě,“ mávl rukou. Vyskočil jsem na platon vagónu a podíval jsem se dolů.
A všechen ten dobytek byl ozhřivý, několik jich tam leželo mrtvých, jedné krávě viselo od zadku mrtvé, zahnívající
tele… všude jen hrozné páry očí tiše vyčítajících, umučených očí, nad kterými jsem zalomil rukama. Celý vlak dobytčích
vyčítavých očí.
„Ti Němci jsou prasata!“ křičel jsem.
Vlakvedoucí mávl rukou a křičel: „Prasata, to je málo! Tam poslední tři vagóny jsou plný už skoro pomřelých ovcí .„
hlady si jedna druhé spásly kožichy!“
„Už máme páru,“ řekl strojvedoucí a dodal tiše: „Slyšeli jste to?
V noci na dnešek partyzáni vyhodili ostře sledovanej transport u
Jihlavy tak šikovně, že spadl celej do propasti, a druhou náloží ještě na ten vlak shodili ten most.“
A vystoupil na mašinu a zatáhl za rukojeť a náklaďák se rozjížděl a odvážel vagóny, z kterých vyčnívaly kravské rohy a
oči, vagóny, z nichž dole trčely probořené nohy, odřené a ukoptěné o pražce. A za obilním skladištěm, liverpůlem, tam
u rampy, byly přistavené dva vagóny, které ráno přivezla raketa, vagóny určené pro pražské jatky.
Pak projely dva ostře sledované vojenské transporty, samé tanky, samí Tygři, každý vlak s velitelem na lokomotivě, už
asi jako následek práce partyzánů u Jihlavy. A od vesnice přiváděli honáci hovězí dobytek, vzpouzejícím se stračenám
lámali ocasy. Jedna kravka si ze zoufalství lehla na silnici a chasníci jí shrnuli pod ocas trošku slámy a tu slámu zapálili.
Pak z velkostatku přijížděl vůz, koně napínali postraňky, protože vzadu byl přivázaný býk, měl rozbitá kolena a
protržený nos, jak si vytrhl kroužek z chřípí. Teď byl uvázaný za rohy za vůz, který jej táhl. Asi příliš pozdě si ten býk
vzpomněl, že děvečka jej vyvedla a vydala řezníkům zradou, na vůni své sukně, na kterou byl ten býk zvyklý a za
kterou by šel až na konec světa. Teď po tající sněhové cestě jej vůz táhl plihem a krvavá kolena zanechávala za sebou
dvě červené čáry.
„Miloši,“ řekl výpravčí Hubička, otočil si mne a vzal za bradu, „to tam, na tý esesácký mašině, to ti nikdy nezapomenu.
Vzal jsi to za mě.“
A pak volal telefon z hradla. „Němci jsou prasata,“ povídám.
Zvedl jsem telefon. Pak jsem se polekal.
„Pane výpravčí, spadlo nám rameno semaforu!“
„Čemu jsme postavili na volno?“ zeptal se.
„Rychlíkové raketě.“
„To je blbý,“ řekl.
„Pane výpravčí,“ povídám, „já tam sjedu na bicyklu a přidržím rameno do polohy volno.“ A vyběhl jsem a ujížděl
pěšinkou podle liverpůlu ke stožáru návěstidla, po kramlích jsem vystoupil, obkročmo se posadil na lampu a zvedl
rameno návěstidla, a už se blížila rychlíková lokomotiva vlaku, který vezl na frontu jídlo a pití pro důstojníky a dopisy,
raketa, která projíždí stanicemi, před kterou má jedině přednost ostře sledovaný vojenský transport, strojvedoucí
počapl, když mne uviděl na semaforu, ale já jsem vytáhl služební baterku a zelenou barvou jsem dával znamení, že je
volno, a strojvedoucí opět přidal rychlosti a ta rychlíková souprava nákladních vagónů proletěla, byl jsem zaplaven
kouřem, viděl jsem až za chvilku, jak výpravčí stál a díval se na míhající se nápravy, lokomotiva rozvířila sníh a táhla jej
za sebou, za posledním vagónem pořád sála sněhovou metelici, zdobenou papírky a větvičkami…
A pak přišla polední pauza, na kamnech jsem si ohřál polévku v modré baničce, postavil jsem vjezdové návěstidlo pro
motorovou drezínu, výpravčí si dal nohy na telegrafní stůl a díval se oknem na modré nebe.
„Kdo jede v tý drezíně, neříkali?“ optal se.
„Traťmistr, řekli,“ povídám a míchal jsem lžicí v modré baničce. Pak se tichounce otevřely dveře a kdosi vešel, viděl
jsem šedivé kalhoty, vyleštěné boty, zimník.
„Máte tady pěknou zábavu,“ řekl příchozí.
„Že,“ povídám a dál jsem srkal polévku a pan výpravčí Hubička měl dál nohy na telegrafním stole a dál se díval na
nebesa.
„Víte, kdo já jsem?“ optal se příchozí.
„Vím,“ povídám, „přišel jste si pro konsignační list, jste od dobytka.“
„Možná,“ pravil příchozí. „Kdepak máte pana přednostu?“
„V holubníku,“ povídám.
A příchozí muž strašlivě zakřičel.