Hrabal_Ostre-sledovane-vlaky

ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html

Page  13

dokázat, že ten mužskej jsem, tak já už zase mužskej nejsem. Podle knížky mám ejakulatio prekoks, víte?“
„To nevím,“ řekla paní přednostová a zase špláchala šišku ve vodě.
„Ale víte,“ povídám, „tak třeba teďka se zamyslím… no, a prosím, teďka jsem mužskej… šáhněte si.“
„Panenkomarjá,“ zašeptala paní přednostová, „já už jsem, pane Miloši, v přechodu…“
„V čem?“
„V přechodu, ale to je hrozný,“ roztřásla se paní přednostová a rozsypala hrnec se šiškami.
Poklekl jsem a sbíral ty šišky, a paní přednostová sbírala taky a já jsem jí při tom vypravoval, proč jsem si prořízl tenkrát
obě zápěstí, protože jsem zvadl v ateliéru u strejčka Nonemana, v ateliéru Za pět minut hotové, poněvadž jsem byl
hotov ještě dřív, než jsem začal. A paní přednostová pak mlčela, držela husáka za zobák.
„Šáhněte si, paní přednostová,“ povídám.
„Šáhnu, Miloši,“ řekla a nahnula se, zrovna tak její stín na zdi, a sfoukla svíčku.
„Tak jsem mužskej?“ optal jsem se.
„Jste, Miloši,“ řekla.
„Tak ale, paní přednostová, co dál? Nechtěla byste mě zaškolit?
Pěkně vás o to prosím… v blázinci mi doktor Brabec řekl, že bych si měl otřít parůžek s nějakou starší dámou…“
„Ale pane Miloši, já už jsem v přechodu, já už s tímhle nic nechci mít, opravdu, já vás chápu, kdybych byla mladší,
panenkomarija, co to do vás tady na stanici vjelo? Výpravčí Hubička s těmi razítky, vy zase s otíráním parůžku…, ale
všecko pozejtří půjde, uvidíte, jste mužskej, a jak mužskej…“
A okýnkem ve sklepě jsem viděl, jak na perón vyšel pan výpravčí
Hubička, rozkročil se a díval se na nebesa, a dobře jsem věděl, že už se tam nerozevírá Zdenička, nevystrkuje přes celá
nebesa zadnici, ale tiše tam vjíždí nákladní vlak, osmadvacet vagónů, které najednou mizí a do vzduchu tryská
obrovský oblak, pořád roste, jako hrady na nebi před letní bouřkou, a ještě výš…
„Zlobíte se na mne, paní přednostová?“ povídám.
„Nezlobím, Miloši, je to tak všecko lidský…,“ řekla. A hmatala po zdi a těžce vystupovala ze schodu na schod, až do
prvního patra, pak chodila kuchyní a pokojem sem a tam, tak jako chodíval pan přednosta, když se nemohl odvážit nám
do očí říci, co proti nám má, a proto to všecko vyříkal do světlíku a potom sestupoval dolů už klidný a vyčištěný,
protože když se nevykřičel do světlíku, vyřval se na svou ženu, hrozné věci jí říkal, všechno, co bylo v něm nečistého,
všecko vyříkal a za chvilku už o ničem nevěděl, takže si nikdy nemusel podřezávat žíly jako já, ani nemusel vyhrnout
telegrafistku a obtisknout jí razítko na zadnici, viděl jsem dopředu, že se pan přednosta ani nemůže zbláznit, takovou
měl pro sebe duševní hygienu tím, že všecko vykřikl do světlíku a zbytek do své manželky, která věděla, kdy mu má dát
po hubě mokrým hadrem nebo mu říct hrozně sprostou větu, po které se svalil zrovna tak, jako po té kvartální facce, po
které jako by se probudil.
A pan výpravčí Hubička, čím víc táhlo k půlnoci, tím byl neklidnější, odprskával, zastavoval se a pořád naslouchal.
Viděl jsem, že pořád očekává, že se otevřou dveře a v nich se zjeví ruka, která mu podá nějaké poselství nebo nějaký
balíček.
Když hodiny pana přednosty bily dvanáct, povídám:
„Ty hodiny ale krásně bijou.“
A otevřely se dveře jakoby průvanem a vešla mladá ženská v rozepjatém hubertusu a byla vidět tyrolská blůza
vyšívaná zelenými dubovými ratolestmi a žaludy. Měla šedivou sukni a bílé vlněné punčochy a polobotky s
vyplazeným jazykem. Oblečená jako pan přednosta, ale v ženském.
A nesla převázaný malinký balíček.
„Bitte,“ řekla, „ich muss nach Kersko.“
„Kersko,“ povídám, „to musíte počkat až do rána, to je přes řeku.“
„Aber ich muss nach Kersko,“ trvala.
„To je daleko. Ke komu tam jdete?“ povídám.
„Ich habe einen Freund,“ zasmála se a ukázala na mne prstem, „Sie sind Herr Fahrdienstleiter?“
„Kdepak, tady ten…,“ povídám.
„Vy jste pan výpravčí Hubička?“ optala se.
„Ja,“ řekl.
„A tady tenhle?“ ukázala na mne.
„Mein Freund,“ řekl výpravčí.
„Miloš Hrma,“ představil jsem se.
„Viktoria Freie,“ uklonila se a podala ruku.
„Viktoria Freie?“ podivil se Hubička.
A já jsem věděl, že to je ta zpráva, poznal jsem to, věděl jsem, že to Viktoria Freie je ta ruka, která podává poselství a
zprávu, ale ta zpráva zatím nepotěšila výpravčího Hubičku, spíš ještě více pobledl, docela jej to zjevení vyvedlo z míry,
viděl jsem, že nemá ani trošku touhy, dokonce, že se té hezké ženské nepodíval ani na zadek ani na prsa, jak míval ve
zvyku vysvlíkat ženskou očima. A tahle tyrolačka, jak jsem se díval, ta byla současně prdeláč i ceckounek. A vyšel
jsem na perón a dával jsem znamení nákladnímu vlaku, aby projížděl, vykropoval jsem je zeleným světlem. A potom,
když jsem se vrátil a oznamoval sousední stanici čas, kdy ten vlak projel mou stanicí, balíček zmizel. A Viktoria zívala a
protahovala se a dělala na mne oči a já jsem k ní najednou pocítil důvěru, takže když řekla, že by si ráda hodinku zdřímla
otevřel jsem dveře do kanceláře pana přednosty, tak jako to udělal v Dobrovicích pan výpravčí Hubička, než přetrhl to
voskované kanape, a ona vešla a já jsem přinesl svůj plášť a dal jsem jej na kanape, zelené stínítko něžně svítilo, slyšel
jsem, jak v holubníku jsou holubi pořád nepokojní, dokonce víc, než když pan přednosta odjížděl, jako by k nim