Hrabal_Ostre-sledovane-vlaky

Podlezl jsem závory a na páté koleji stály osobní vagóny. A celý ten vlak byl rozstřílený, na prvním vagónu jsem si
přečetl nálepku:
Určení, státní dílny, výchozí stanice Krakow. Takhle vždycky zřídili partyzáni německé transporty těsně za frontou, ani
jeden osobní vagón neměl zasklené okénko, každý byl prošpikován střelami, plechové stěny propsány rukopisem
mašinkvérů, některé roztržené granátem. jiné nábojem horského dělíčka nebo ukořistěnou pancéřovou pěstí. Takové
osobní vagóny to byly, jaké už dávno byly vyřazeny z provozu, do každého kupátka vedly z obou stran dveře a kolem
celé stěny vagónu bylo dlouhé stupátko. Skoro u každých dveří byla hnědá zaschlá stopa krve. Nahlížel jsem do kupé
a všude to bylo stejné.
Na podlaze roztříštěné sklo, hřebínky, knoflíky vytržené i s látkou, celý rukáv vojenského mundúru, zakrvácené
spodky, kapesník kdysi napojený krví, rozházené figurky šachů, schéma hry: Člověče, nezlob se, kulaté zrcátko,
harmonička, sněhem zasypané dopisy, dlouhý fáč a pruhovaný dětský balónek. Zvedl jsem jeden dopis, zdobený

ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html

Page  7

otiskem vojenské boty plné cvočků. Mein lieber Schnucki Pucki! začínalo to psaní a končilo: Deine Luise. A otisk
dívčích rtů. A v koutě se na mne smála rozšněrovaná vojenská bota s vyplazeným jazykem. Na podlaze leželi dva mrtví
havrani. Když jsem přišel z nemocnice, byly takové mrazy, že v lesíčku za naším městečkem, kam se slétávala hejna vran
a havranů, stromy byly ověšené těmi černými ptáky, třpytili se v dopoledním mrazivém slunci, a když jsem přišel k
lesíčku, viděl jsem tisíce těch havranů po zemi, kolem každého stromu, jak přezrálé bosenské švestky… plný lesík
mrtvých, i ti, co seděli na větvích, i ti byli mrtví, zmrzli ve spánku. Dupl jsem tenkrát podrážkou do kmene stromu a z
větviček a větví se sypal zmrzlý jinováč a mrtví ptáci, několik mi jich zavadilo o rameno, ale byli tak lehouncí, jako by na
mne spadla rádiovka.
A seskočil jsem z posledního stupátka toho vlaku na páté koleji a nahlédl do kanceláře. Pan výpravčí Hubička měl
nohy na telegrafním stole, ruce založené v podpaží, hlavu bradou na hrudi a spal. Ale to jsem uměl i já, i já jsem usnul
ve službě, když to na mne přišlo.
To najednou přijde taková touha si zdřímnout, že je nejlepší hned při první příležitosti usnout. Ale ten spánek
výpravčích ve službě je řízen nějakou zvláštní signální soustavou. Tělo hluboko spí, ale něco ve výpravčího hlavě je
vzhůru. To stačí, aby volal telegraf, a správný výpravčí se okamžitě zvedne, pustí páčku přístroje, dá značku své
stanice, a zase si sedne a tvrdě usne, ale když zpráva na bílé telegrafní pásce skončila, výpravčí se probudí, dá
znamení, že rozuměl, a připojí telegrafním klíčem značku své stanice a zastaví přístroj, zase si sedne a spí dál. Nebo
takový správný výpravčí postaví vjezdové návěstidlo a usne, ale slyší přicházející kroky, slyší, že lokomotiva
přijíždějícího vlaku si dupla, vjela na izolovanou kolejnici, a v bloku dopravní kanceláře to jen tak ťukne, jako byste
upustili kávovou lžičku. A výpravčí se probudí a jde a natluče návěst.
A po schodech bylo slyšet jak přichází pan přednosta, výpravčí položil boty na podlahu a vstal. Pan přednosta vešel
ve staré uniformě, jistě zase půjde čistit holubník, kalhoty měl od holubího trusu celé zabílené, rukávy taky. A já jsem
vešel do dopravní kanceláře.
„Výpravčí Hrma Miloš se zase hlásí ve službě!“ povídám. A hned mi potřásali rukou a popleskávali mne, pan přednosta
zaslzel.
„Miloši, co jsem se vám naříkal? Abyste si dali pozor. Znovu vám říkám,“ pravil a otočil se a prstem ukázal na podpis
vyhlášky, „sám tenhle říšský zmocněnec Danko prohlásil v Hradci, že nebude ani chvilinku váhat! Že dá odstřelit pár
českých výpravčích!“ kýval hlavou a jeden holoubek, který se batolil po perónu, zavrkal, a ke dveřím kanceláře se
sletělo hejno polských rysů.
Do stanice vjížděl nákladní vlak. Pan přednosta vyšel na perón a holubi vzlétli, usedali panu přednostovi na ramena, na
hlavu, musel roztáhnout ruce a polští rysové na něho sedali jako na nějakou sochu na náměstí. A přednosta byl rád, že
vlakvedoucí a jeho četa se na něho dívají, strojvedoucí si přestal čistit ruce pucvolí a taky se koukal na pana přednostu
a přednosta kráčel a nesl na sobě to hejno, které pořád mávalo křídly, aby se udrželo.
„Dali nám mizerný uhlí,“ řekl strojvedoucí, „už podruhý musíme dělat páru.“
„Tak co, pane strojvedoucí, pořád ještě malujete?“ optal se výpravčí.
„Pořád,“ přikývl strojvedoucí, „teďka maluju moře. Hergot, ten váš přednosta by mohl s těma holubama do cirkusu.“
„Bramborový divadýlko,“ řekl výpravčí, „ale do malování moře jste se dal?“
A já jsem stál na perónu a díval jsem se na vlakvedoucího a jeho četu a topiče, a hned jsem viděl, že tady zastavili jen
proto, aby si prohlédli výpravčího Hubičku, jestli je na něm vidět to, co se o něm vypravuje, jak o noční službě vyhrnul
telegrafistce sukně a natiskl jí kolem zadnice staniční razítka.
„Moře,“ povídá strojvedoucí a díval se dál očima plnýma obdivu na pana výpravčího, „podle pohlednice zvětšuju
moře.“
„A co takhle do přírody si vyjít?“ optal se výpravčí.
„Dejte mi pokoj s přírodou, v přírodě se všechno moc hejbá,“ zvolal strojvedoucí a smál se a obrátil se k hytláku a
zamrkal, rozesmáli se všichni. „Podle přírody bych musel všecko dělat menší. Jen jednou jsem se dal nachytat přírodou,
půjčil jsem si ve škole vycpanou lišku a zahrabal ji v lesejčku do listí, a než jsem ji začal obkreslovat, přiběhli dva psi a
lišku roztrhali! Tři sta korun!
Dejte mi pokoj s přírodou!“
Ale pan výpravčí Hubička se díval do modrého nebe, teď jsem to na tom nebi viděl i já, jak přes celou oblohu se
pokládá Zdenička, naše telegrafistka, jak pan výpravčí jí něžně vyhrnuje sukni, pak bere jedno razítko za druhým a
dlouhými pohyby dává ta razítka na zadnici telegrafistky… a viděl jsem, jak vlaková četa i strojní četa, všichni se dívají
do nebe, a všichni tam vidí to samé, tu krásnou událost, kvůli které tady zastavili, pod záminkou, že dělají páru.
A když se vynadívali do modrého nebe, dívali se užasle na výpravčího
Hubičku, který byl najednou krásný. I ty vrásky podle úst, i ty maličko křivé nohy mu slušely. Pochopil jsem, že pro
ženské má pan výpravčí jisté kouzlo.
„Víte, jak to moře omalovávám z pohlednice?“ optal se strojvedoucí,
„ten dekl, na kterej maluju, ten si dám do svěráku, na ponk připíchnu pohlednici a omalovávám. Ale nějak mám divnou
ruku, nemůžu pořád dostat na dekl to pravé vlnobití, ten švunk moře, jak je na pohlednici.“
„Pane Kníže,“ řekl výpravčí Hubička, „tu pohlednici si dejte do svěráku taky. Hned vedle toho deklu… a potom vemte
štětec a dělejte nad tím vlnobitím na pohlednici takhle… takhle dělejte nad vlnama štětcem, až to dostanete do ruky, a
potom dělejte ty vlny větší a větší, a když jsou takový, jaký potřebujete, mázněte je rovnou na dekl.“
„Vy máte, člověče, nápady…,“ žasl strojvedoucí.
A já jsem vběhl do dopravní kanceláře, volal telefon, slyšel jsem pana přednostu, jak naoko nadává polským rysům,
všichni ti holoubci s ním teď byli v holubníku, to jednou bych se chtěl v tom holubníku schovat a škvírou se dívat, co
to tam pan přednosta s těmi holoubky vyvádí? Měl jsem dojem, že se ti holubi i smějí, že pan přednosta jim tam