Hrabal_Ostre-sledovane-vlaky

ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html

Page  9

„Ten je tady, ale víte, kdo já jsem?“ znovu se ptal a odpověděl si,
„jsem dopravní šéf Slušný!“
A já jsem už věděl a slyšel vypravovat přednosty a výpravčí, kteří, i když jen vypravovali o dopravním šéfovi Slušném,
už tím vyprávěním se roztřásli. Vyskočil jsem a baničku se lžicí v jedné ruce, druhou jsem salutoval a hlásil se:
„Záškolák Miloš Hrma se hlásí ve službě.“
„Pusťte tu baničku!“ zařval dopravní šéf a udeřil do modré baničky, která upadla na podlahu a dopravní šéf do ní kopl,
až s řinkotem zaletěla pod almárku. A stál jsem a salutoval, ale výpravčí Hubička pořád seděl na židli a pořád měl nohy
na telegrafním stole, jako by ochrnul hrůzou z dopravního šéfa. A pod okny se mihl pan přednosta a vešel do
kanceláře, tak jak byl, jak seběhl z holubníku, prostovlasý, teď salutoval a hlásil stanici.
„Pohov,“ řekl dopravní šéf tichounce a potom si pozorně prohlížel starý služební kabát pana přednosty, plný holubího
trusu, s rozkoší setrval na jediném knoflíku, obešel pana přednostu a díval se na jeho zaneřáděné kalhoty.
„Já jsem myslil…,“ pravil pan přednosta.
„On také myslí?“ optal se mne dopravní šéf tichounce.
„Ano,“ povídám.
„Ano?“ divil se dopravní šéf, „a víte, že já jsem navrhl, aby tenhle vrchní adjunkt byl povýšen na dopravního
inspektora?“
Pokrčil jsem rameny.
„Poslyšte, chtěl jste se stát dopravním inspektorem?“ optal se pana přednosty, nad kterým se vznášelo peříčko.
„Chtěl,“ vydechl pan přednosta a peříčko se vzneslo a pérovalo nad jeho čelem.
„A co takhle pást housátka?“
„Nechtěl,“ vydechl přednosta a peříčko opět vzlétlo jak bílý otazník.
„O tom si promluvíme v Hradci. Ale pěkná stanice, jen co je pravda!“ zařval dopravní šéf a jednou ranou smetl botky
pana výpravčího se stolu. „Víte, kdo je v drezíně? Komise, která přišla projednat, jestli na tohohle pána podáme žalobu
pro zločin omezování osobní svobody… anebo s ním zavedeme disciplinární řízení!“ A ukázal na výpravčího Hubičku.
Pan přednosta otevřel dveře do své kanceláře, ukázal na ten krásný perský koberec s červenými a modrými květy, na
mahagonový stůl, na palmu, která rozvírala list jako paraplíčko, na turecký kuřácký stoleček a taburetky, ale dopravní
šéf zavrtěl hlavou.
„Jaký pán, takový krám,“ řekl.
A potom vešel rada Zednicek, který přinesl aktovku se spisy a rozložil fotografie na telegrafním stole, fotografie všech
razítek kolem zadnice Zdenky Svaté, telegrafistky. A pan přednosta pořád prosil, aby se mohl jít převléci, že má
extrovní uniformu, ale dopravní šéf Slušný mu nedovolil, pan přednosta musel dělat zapisovatele. A potom vešla i
Zdenička, ani jsem ji nepoznal, jako by ta razítka a ten skandál ji postavily na nohy, nějak zkrásněla a její oči dostaly
hloubku, až se mi zamotala hlava, když mi podala ruku a hyzlila se mi do očí, když mi řekla, že asi půjde k filmu, že se o ni
už zajímá i film. Rada Zednicek nejdřív rozložil kapesní mapu Evropy, aby úvodem probral a osvětlil vojenskou situaci
říšských armád. Když rozevřel tu mapu, objevily se v ní díry. To bylo tím, jak rada Zednicek nosil tu mapu v kapse a
prodřel jí v přeložení rohy. Ale každá ta díra na mapě byla veliká jako
Švýcarsko. A Zednicek podával výklad o situaci armád v Karpatech, kde bojovala pátá armáda von Mansfelda,
armáda, ve které bojoval i jeho syn Břetislav Zednicek, ale na mapě ta pátá armáda pořád ještě byla v té prodřené díře,
už týden to bylo, co do ní vešla, pořád ještě se nedostala z toho kotle, ve kterém bojoval Zednickův syn, který tak jako
otec neuměl pořádně německy a přihlásil se k Němcům tím, že si odstranil čárku a háček ze svého jména. A dál vykládal
rada Zednicek a kreslil tužkou na té malé mapě kruhy, které ve skutečnosti byly veliké jak Černé moře, a ty kruhy byly
kotle, které co nevidět začne uzavírat říšská armáda kolem nepřátel, tužkou kreslil rada Zednicek přesuny říšských vojsk
přes Malou Asii do
Afriky, kde do kotle uzavřel anglická vojska a potom přes Španělsko se dostal do týlu amerických armád, a přitom
přešel rada Zednicek na situaci v protektorátu, kde nastává totální nasazení, které se projevuje opatřením, jež
zjednoduší školství, uzavřou se muzea, výstavy, zastaví se některé vlaky a sporty se budou provozovat jen v neděli.
„Je to vaše zadnice?“ otázal se a ukázal fotografii Zdeničce.
„Je,“ řekla a usmála se.
„Kdo vám tam natiskl ta staniční razítka?“ ptal se rada Zednicek a pan přednosta zapisoval.
„Pan výpravčí Hubička,“ řekla.
„Tak nám, Zdenko Svatá, řekněte, jak se to všecko stalo,“ řekl rada
Zednicek.
„Sloužili jsme spolu na noční, k půlnoci jsem si dělala manykýru, a že nejely vlaky, tak jsme se nudili,“ říkala Zdenička a
dívala se do stropu.
„Pomalu,“ řekl pan přednosta.
„A potom řekl pan výpravčí… budeme si hrát na fanty… vrána letí, vlak letí, čas letí, ruka letí, noha letí… a já jsem
prohrávala nejdřív botičky a potom kalhotky…,“ vykládala telegrafistka a sledovala pohyb tužky, kterou její výpověď
zapisoval pan přednosta.
„A kdo vám je stahoval?“ zvídal rada.
„Pan výpravčí Hubička,“ řekla a zasmála se.
A výpravčí seděl na židli, nohu přehozenou přes nohu, na koleni služební čepici, pleš se mu leskla a úředníci z
ředitelství z
Hradce, když se podívali na tu jeho pleš a pak na krásnou telegrafistku, vzdychli a vrtěli hlavou a potom s větším
zaujetím vnikali do případu, ze kterého se snažili vylovit skutkovou podstatu pro zločin omezování osobní svobody. A