Hrabal_Ostre-sledovane-vlaky

Výpravčí Hubička rozsvítil cloněnou lampu na telegrafním stole, rozevřel telegrafní zápisník těsně u hrany stolu a pak
mi dal znamení, že mi chce ukázat něco důležitého ve zprávách, ale já jsem hned věděl, že to bude něco ale docela
jinačího. Výpravčí byl ustaraný, a když ukazoval tužkou do zpráv, špička se mu chvěla a čárala po papíře jako

ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html

Page  15

kardiograf. Opatrně otevřel šuplík a já jsem se musel dívat na poslední řádek, ale šilhal jsem do šuplíku. Kužel světla
stolní lampy jediný svítil v dopravní kanceláři a na dně té zásuvky se blyštěl revolver a potom takový předmět
podobající se baterce, která místo skla měla něco jako hodinky, které tiše tikaly.
„Miloši,“ řekl výpravčí šeptem, a dál ukazoval a podtrhával zprávu v zápisníku, „Miloši, nejlepší bude stát na perónu a
hodit to na prostřední vagón. Hodíme tomu vlaku na stůj a v poslední chvíli mu dáme na zelenou… zpomalíme si ho.“
„To je pravda,“ povídám a cítil jsem, že ve všech oknech čekárny, všemi škvírami v zatemnění, všude by mohly být
pátravé oči.
Proto jsem vzal tužku a taky jsem podškrtával zprávu v telegrafním zápisníku a přitom šeptal:
„Pamatujete se, jak nám spadlo rameno semaforu? Jak projížděla ta rychlíková raketa? Víte co? Já to udělám taky tak.
Vylezu na ten semafor a shora, takhle se vykloním a upustím tu třaskavku na prostřední vagón a potom zase slezu a
budeme se dívat, co to bude dělat… Kde je ten náš ostře sledovanej transport?“
„Projel Poděbrady, za půl hodinky je tady,“ odprskl výpravčí a břichem zavřel zásuvku a nesmyslně se podepsal na
stránku zápisníku.
„Nemáš strach?“
„Ne, nikdy jsem nebyl tak klidnej… ach,“ povídám, „já jsem mužskej, já jsem mužskej zrovna tak jako vy, pane výpravčí,
mužskej jsem, a to je krásný, všecko už ze mne spadlo, takhle…,“ vzal jsem ze stolu dlouhé nůžky a stříhl jimi, „takhle
jsem se odstřihl od minulosti,“ zasmál jsem se a zvedl telefon.
„Je to rychlíková raketa,“ povídám a hlásím na hradla, „postavte výměny pro raketu, číslo padesát tři šedesát jedna,“ a
vytočil jsem z bloku klíč a vyšel do noci, na obzoru se pořád táhla veliká skvrna, pořád jako by tam před chvílí zapadlo
slunce. Lehce jsem vyhodil páky semaforů a předvěsti. Nikdy jsem neměl tak čisto v hlavě, pořád jako by mě hladila
maminka, když mi v dětství odháněla zlý sen. A pan výpravčí Hubička chodil kanceláří, díval se do podlahy, už ani se
nešel podívat na nebe, dobře jsem to viděl dopředu, tak jako on, tu zodpovědnost, jak to dopadne? a když dobře, tak
co potom? Ale já jsem na tohle nemyslel, ne že bych to nedomyslil, domyslil jsem to všechno do konce, ale to už mne
nezajímalo, já jsem se jen soustředil na to, abych ukápl ze semaforu přesně na ten vagón, aby celý vlak vyletěl do
povětří, nic jiného jsem si nepřál, nic jiného jsem na nebi neviděl než ten pořád stoupající oblak, který usrkává do sebe
zbytky vagónů a kolejnic a pražců, myslil jsem na to, že jsem už vlastně na tohle měl myslit dávno, už proto, že mi přejeli
dědu, který jim kráčel samotinký naproti, sám proti armádnímu sboru, s napřaženýma rukama a hypnotizérskou
myšlenkou, aby se Němci obrátili a zacouvali nazpátek tam, odkud přišli. A stejně, i když dědova hlava byla vmáčknutá
do pásu tanku, přece jen ten dědův duch pořád tlačil teď armádní sbor za sborem, tank za tankem, vojáka za vojákem
nazpátek, do srdce
Německa, tam, odkud se vyhrnuli a kam je tlačily ruské armády… Ale já jsem zapomněl na dědu, protože kdybych na
něho myslil už dřív, mohl jsem se pokusit o jinačí věci. Za dvacet minut přijede můj vlak naložený střelivem a já budu
mít možnost vykonat velkou věc, protože už nejsem zvadlé lilium. Nikdy bych neřekl, že by se ve mně vzala taková síla,
zrovna tak jako bych nikdy neřekl, že pan výpravčí
Hubička bude čím dál starostlivější, už ani nemohl chodit, pořád stál rozkročený nad blokem a naslouchal telefonům,
které ohlásí ten námi ostře sledovaný vlak.
Vešel jsem do kanceláře, otevřel šuplík, dal do kapsy pláště tu třaskavku, výpravčí Hubička mne blokoval tělem. A
revolver jsem dal do druhé kapsy a potom jsem prstem jel po řádkách telegrafního zápisníku a podepsal jsem se a tužku
uložil do šuplíku.
A pan výpravčí šel k černé tabuli, na které byly od včerejška vypsány křídou všechny ostře sledované vlaky, ta série
dvaceti vojenských transportů, které se měly pokusit zastavit prolomenou frontu, ukazoval na ně prstem a šeptal:
„Miloši, načasuju ti to na poslední chvíli…“
„Jo…, ale ta raketa si dupla,“ povídám.
A vyšel jsem na perón, raketa vjela do stanice a zastavovala a vlakvedoucí seskočil.
„Příšerný, celý Drážďany jsou kaput,“ řekl.
A za ním seskákali z hytláku lidé, jako by utekli z koncentráku, měli pruhované kalhoty, a když vešli do kanceláře, viděli
jsme, že to jsou lidé v pruhovaných pyžamech, jen s kabátkem, tak jak zachránili holé životy, všichni měli upřené oči a
nemrkali.
Vlakvedoucí se zhroutil na židli a hladil si čelo.
„Celý Drážďany jedna fagule. Tihle mi nalezli do hytláku,“ řekl vlakvedoucí a zvedl se těžce, tak jako vstává unavený
kůň. Chvíli se opíral pěstmi o telegrafní stůl, pak překládal ruce, a na konci zůstal stát, s hlavou svěšenou. Zdálo se, že
usnul. A ti Němci stáli zrovna tak, koukali se do země a možná, že tam viděli ty svoje poslední chvíle, jak vyskakují
okny do zahrad a ulic, a všechno je od nich odťaté padajícími stromy a zdmi a trámy. A všichni ti Němci měli dlouhé
ruce, teď skoro až ke kolenům, a pořád ani jeden z nich nemrkl, jako by hrůza každému uřízla víčka. A já jsem jich už
nelitoval, já, který jsem oplakal každé podříznuté kůzle a všecko to, co potrefilo neštěstí, já jsem už těchhle Němců
nepolitoval. To ještě když jsem byl v nemocnici s tím svým zápěstím, chodíval jsem ke své vzdálené tetě, a ta teta
Beatrice byla v nemocnici už padesát let sestřičkou a měla na starosti oddělení, kam se sváželi k smrti popálení lidé, teď
hlavně vojáci, které už z fronty přivezli v oleji, takoví to byli skoro obojživelníci, a moje prateta Beatrice jim vařila
polévky ze zeleniny, a když někteří moc trpěli, tak jim dávala morfiové injekce, a já tam za ní chodil, protože teta
Beatrice přinášela každému klid, byla tak ohromná a silná, že na koho se podívala, hned každému nastříkala klid, asi
proto, že byla v tomhle oddělení už tolik let… a přece, když jsem slzel nad německými vojáky, když jsem viděl, jak za
nimi přijížděly jejich milé a manželky a jak ti vojáci z té olejové lázně dělali poslední pořízení a doporučovali svým
ženám, koho si potom mají vzít, jak zařídit všechno s dětmi a majetkem, zvedal jsem se, ale prateta
Beatrice mne tlačila do židle a krájela mrkev a celer a petržel, krájela a zpívala si tichounce, pokaždé jinou melodii…