Hrabal_Ostre-sledovane-vlaky

ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html

Page  16

Zejtra
Gefreiter Schulthe umře, zejtra Gefreiter Schulthe umře, umře, umře… na melodii Na tom pražském mostě konvalinka
roste… a krájela nožem mrkev a petržel a celer… a věděla, že zítra přidá trošku víc morfia svobodníkovi Schulthemu a
zkrátí tak jeho utrpení o pár dní, protože už se rozloučil…, a druhý den zase zpívala tichounce Oberleutnant Ditie, ten
zejtra umře, ten zejtra umře… na nápěv Mně darovalo děvčátko prstýnek zlacený… a krájela zeleninu a já se díval na
mladé muže ve vanách, všichni vypadali, jako by se koupali, a nepřál jsem si, aby už zítra byli mrtví, přál jsem si, aby se
mohli vrátit k těm svým manželkám, milenkám, se kterými si naposledy pohovořili, protože koho spustili už dolů, sem k
tetě Beatrici, s tím už to bylo ámen. Ale teď, jak tady přijeli z těch Drážďan, nemohl jsem je už politovat, jen oni mohli
litovat sami sebe. A ti Němci to věděli. Vlakvedoucí se zvedl a řekl Němcům:
„Sollten sie am Arsch zu Hause sitzen.“
A vyšel na perón a zvedl ruku a stroj se rozjížděl a vlakvedoucí naskočil do služebního vozu.
„Ty Němce nám sem poslal pánbůh,“ šeptal výpravčí, „dosvědčí nám, kdyby něco…,“ odprskl a já jsem slyšel z trati,
jak od strážného domku ke druhému se ozývá návěšt, kladívko tlukoucí do puklého zvonu, a hned jsem věděl, že to je
můj vlak. Vešel jsem do kanceláře a výpravčí držel telefon a podle toho, že bledl, viděl jsem, že to je ten námi ostře
sledovaný vlak.
Vytočil jsem si klíč. Němci stáli kolem kamen, pořád jako sochy na morovém sloupu na našem náměstí. Teď se jeden z
nich rozplakal, tak divně, skoro vrkal jako ti přednostovi holubi, když je probudil nálet, pak se ten Němec dal do
lidského pláče, teprve teď jeho tělo povolilo a ostatní Němci začali posmrkávat a pak se rozplakali všichni, každý jinak,
ale vgruntu to byl lidský pláč, brek nad tím, co se stalo. A jednomu Němci, tomu, co si chladil hlavu o stěnu, začala téct
z nosu krev a najednou se svezl na zem a po zdi udělal červenou čáru.
Výpravčí Hubička se na mne podíval, zase měl staženou čepici do čela, že musel zvednout bradu.
Vyběhl jsem do přístěnku a vyhodil předvěst i vjezdové návěstidlo, zatímco odjezdové jsem nechal na stůj.
A přišel výpravčí a já jsem vytáhl z kapsy pláště ten přístroj, svítil na něj baterkou a on narafičoval kroužky, jako by
zaostřoval fotografický aparát.
A holubi pořád nemohli usnout, pořád vrkali, padali ze sna, bylo slyšet jejich péra, jak tlučou o stěnu.
Pak mi výpravčí Hubička podal ruku, studenou a vlhkou, jako by podal rybu. A já kráčel podle kolejí. Přes měsíc
přeběhl dlouhý oblak a začal se sypat zmrzlý sníh, otočil jsem se a viděl v dálce cloněné světlo lokomotivy. Měsíc
vyplul z toho oblaku sněhu a v mrazivé noci se pláně polí jiskřily a zase jsem slyšel, jak všechny ty zmrzlé krystalky
tikají, jako by se v každém pohybovala barevná ručička vteřin. Pak jsem vylezl na stožár semaforu jako po žebříku. A
znovu přeběhl oblak a zase se začal sypat sníh, jemný jako jepice.
Obkročil jsem lampu. Lokomotiva vjížděla do stanice a žalostně pískala, protože neměla na volno. A cítil jsem, j ak se
křídlo semaforu zvedá, zvedá mi ruku a lampa proměnila červené světlo v zelené. A v té poloze volno mi rameno
vytvářelo dostatek clony, protože bylo větší než já. A lokomotiva si zapískala, viděl jsem, jak výpravčí ukazuje zelenou
lucernou strojvedoucímu, aby projížděl, a já seděl na semaforu, sníh se sypal, cítil jsem, jak mne zobají vločky, viděl
jsem, jak hodně ten sníh padá. Ani jsem se nehnul, v ruce už jsem držel tu věc, slyšel jsem, jak do mne přechází tikot
toho přístroje, a pak projela lokomotiva, shora byla cloněná plachtou, aby hloubkaři neviděli na dálku, když topič
přikládá, a potom jeden vagón za druhým, nízké otevřené vagóny a na nich v bedýnkách střelný prach, bedny
proložené vrstvami slámy, tři, čtyři, pět vagónů, počítal jsem si je, měsíc byl skrytý za béžovým mračnem, z něhož se
sypal tak hustě sníh, a přece ten měsíček byl pořád vidět jako potopená obruč na dně potoka, který hrká mělkým
korytem, sedm, osm, devět, a sníh se rozpadal tak, že jsem na chvíli neviděl ani lokomotivu ani poslední vagón toho
vlaku, jedenáct, dvanáct, třináct a potom jsem lehce hodil ten přístroj, jako bych házel do říčky květinu, vypočítal jsem
si to přesně, hodil jsem, když se pode mnou ocitlo čelo vagónu, a ten přístroj padl akorát doprostředka vagónu, který si
najel do té věcičky, která tam teď ležela a odnášela ten ostře sledovaný vlak k jeho konci, díval jsem se pořád, do
poslední chvíle na ten vagón, až sníh ten vagón zašrafoval a já jsem si umínil, že se odtud shora budu dívat ty čtyři
minuty, až do té doby se budu dívat z tohohle posazu, jako myslivec vyčkám zde ten moment zkázy, a pak jsem už
viděl, jak se blíží poslední vagón, s budkou na konci, odkud najednou vyšlehl dlouhý kužel světla a soustředil se na
mne, vytáhl jsem revolver a viděl, jak se zableskla hlaveň pušky hned pode mnou. Vystřelil jsem a současně vystřelil i
kdosi z té budky a na zem padla baterka a svítila v štěrkovém loži a z budky vlaku kdosi padl k ní a skulil se do příkopu.
A já jsem pocítil bolest v rameni a z ruky mi vypadl revolver a po hlavě jsem padal, ale zachytil jsem se za plášť o kramli,
v semaforu zarachotilo a zelená se proměnila v červenou a rameno padlo do vodorovné polohy a já jsem visel hlavou
dolů a slyšel, jak se můj plášť trhá, z kapes mi vypadly klíče a drobné mince a padaly mi podle hučících uší, viděl jsem,
jak se vlak vzdaluje, jak se celý natočil do zatáčky, ukázal mi sebe sama vzhůru koly, jako by jel po stropu noci, červené
svítilny na jeho konci se vzdalovaly, viděl jsem u semaforu v příkopu vojáka, jak se stočil do klubíčka, padal na něho
sníh a on ztratil čepici, měl lysou hlavu, a kabát se mi zvolna trhal, cítil jsem, jak mi zpod košile teče po krku na hlavu
krev, a plášť se dotrhl a já padal střemhlav do černého, olejem a párou prosáklého štěrkového lože. Padl jsem na ruce a
hrany ostrého kamene mi prorazily dlaně. Potom jsem se skulil do příkopu, hned vedle toho německého vojáka, který
ležel na boku a začal pochodovat na místě, pořád jako by kráčel, těžkýma botama vyhrabával sníh až na zmrzlou hlínu a
drn a držel se za břicho a naříkal. Nastavil jsem před ústa dlaň, a když jsem odkašlal, vyplivoval jsem krev. Ten německý
voják mi prostřelil plíce a já jemu asi břicho. Teď jsem si uvědomil, proč pan výpravčí Hubička celý večer odprskával,
odplivoval. Jako by dopředu viděl tenhle můj konec, protože pan výpravčí Hubička nikdy z ničeho strach neměl, ono to
asi bylo silnější než on, všechno jako by se napřed stalo, než se to stalo…, díval jsem se do nebe, odkud se sypal sníh,
potom jsem se převrátil a vyškrábal se až k tomu vojákovi, který začal naříkat a opakoval pořád jedno slovo.
„Mutti, Mutti, Mutti!“ volal a já jsem se na něho díval, chrmlal jsem krev a věděl jsem, že tenhle voják nevolá svou
matku, ale matku svých dětí, protože už byl plešatý, když jsem se nad ním nakláněl, viděl jsem, že se tak podobá panu