Hrabal_Ostre-sledovane-vlaky

ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html

Page  10

já jsem sloužil, stavěl jsem návěstidla do polohy volno a zase na stůj, cítil jsem, jak výpravčí sleduje všechny vlaky,
které mi projíždějí stanicí, jak mne kontroluje, výpravčí Hubička byl vždycky můj ideál, už v
Dobrovicích, kde mne zaškoloval, kdy dovedl jednou rukou sjednávat křižování do jedné stanice a druhou rukou
telegrafovat do druhé stanice zátěž. A teď tady seděl jak před soudem, cítil jsem, že jak dopravní šéf, tak rada Zednicek,
oba ti úředníci by chtěli udělat
Zdeničce totéž, co udělal výpravčí Hubička, ale byli příliš zbabělí, tak jako všichni, příliš se báli, jediný, kdo se nikdy
nebál, byl pan výpravčí Hubička, který teď seděl a kochal se svou slávou.
„Dávejte pozor, slečno Zdenko Svatá, pozor,“ zvedl se rada Zednicek,
„než vás položil pan výpravčí na telegrafní stůl, nedělal na vás nějaký nátlak? Nevyhrožoval? Netlačil násilím?“
„I kdepak! Sama. Sama jsem si lehla… najednou se mi samotné zachtělo si tam lehnout… a čekat, co to bude dělat…,“
zasmála se telegrafistka.
„…a čekat, co to bude dělat…,“ šeptal pan přednosta a psal.
Vyběhl jsem na perón. Hlavní kolejí projížděl další ostře sledovaný transport, na tancích se slunili samí mladí chlapci,
bwli tak jako já, někteří ještě mladší, házeli si zeleným balónkem ve slunci, na jiném tanku zpívali: Ich hab mein Herz in
Heidelberg verloren…, ale když míjeli ten rozstřílený vlak na páté koleji, zůstali stát, strnuli, každý, kdo vjel do blízkosti
těch rozstřílených vagónů, určených do dílen pro opravu, každý ztuhnul, i kuchaři přestali škrábat brambory, jistě ti
vojáci viděli doma horší věci, rozbitá města, domovy, hromady mrtvých, ale tohle tady zatím asi nečekali…
Vešel jsem do stanice a ohlásil průjezd transportu. Rada Zednicek stál u okna.
„Tam jede naše naděje. Naše mládež. Bojovat za Svobodnou Evropu. A co vy tady? Tisknete razítka na zadek
telegrafistky!“ řekl a vrátil se ke stolu, prohlédl fotografie, pak je odhodil.
„Ovšem,“ řekl, „sklaplo nám, omezení svobody to není…, ale je to hanobení němčiny, státního jazyka!“ zvedl se a udeřil
pěstí do stolu, „polovička razítek je sestavená z německých slov! A to je zneuctění!“
A vyšel jsem na perón, dával jsem znamení průjezdu lazaretnímu vlaku, který přijížděl z fronty, rychlíková souprava
proměněná v nemocnici. A na tomhle lazaretu, na který jsem se díval, byly nejdivnější ty lidské oči, oči těch raněných
vojáků, jako by ta bolest tam na frontě, ta bolest, kterou udělali jiným a kterou ti jiní zase udělali jim, jako by ta bolest z
nich udělala jinačí lidi, tihle Němci byli sympatičtější než ti, kteří jeli opačným směrem, všichni se dívali oknem do fádní
krajiny tak pozorně a dětinsky, jako by projížděli samým rájem, jako by moje stanička byl klenotnický krám, dívali se, tak
jako se díval výpravčí Hubička na nebesa. Zrovna s takovým zájmem se na mne dívali ti žlutí marodi, někteří měli jen
odvrácenou hlavu, jiní se museli přitahovat za visutou hrazdu, připevněnou ke stropu vagónu, další podpírala
sestřička, a lazaret ujížděl domů, samé bílé postele, zdobené sevřenýma žlutýma rukama a žlutými obličeji, dětskýma
očima. A jako poslední toho lazaretu jel otevřený kastlák, dva saniteráci tam vysvlékali z lazaretního kabátku mrtvolu,
kterou potom hodili na hromadu ztuhlých mrtvol, vojáků, kteří pomřeli cestou…, a pak se ten lazaret vzdaloval, červená
koncová lucerna svítila a klinkala a mrskala sebou a chrastila.
„Nejušlechtilejší krev za vás nasazuje životy,“ hovořil rada
Zednicek a stál u okna, „viděli jste ten lazaret? A vy tady děláte tohle! Ale skončili jsme. Výsledek, pane přednosto,
pište!
Disciplinární řízení s výpravčím Hubičkou Ladislavem.“
A mávl rukou a vyšel na perón, rukou dal znamení, aby přijela motorová drezína. Zdenička se pak posadila do drezíny
vedle dopravního šéfa.
Ohlásil jsem tu motorovou drezínu. A dal znamení odjezdu.
„Češi, víte, co jsou?“ řekl rada Zednicek, „smějící se bestie!“
A motorová drezína se rozejela podle rozstříleného vlaku na páté koleji, rada Zednicek se díval na ty utržené střechy,
otvory po kulometech. Pan přednosta vyšel do prvního patra, kde pak křičel, tloukl židlí do podlahy, až v kanceláři
dopravy padala omítka. A hulákal do světlíku.
„Mravní bahno! Staré město Sodoma! Prostituce pod ochranou policie se uchyluje do kaváren a restaurací a kanceláří.
Manžel donutil ženu, aby provozovala prostituci! Hrozil jí, když nepůjde na štrych, že jejího synáčka rozřeže pilkou.
Otírání si parůžku! Odstříknutí brčka! Lepší by bylo, aby Bůh zatroubil k poslednímu soudu a učinil všemu konec!“
A pak znovu chodil kuchyní a dupal, abychom dole věděli, jak námi trpí. Až za hodinu sestoupil do své kanceláře. V
parádní uniformě.
A zatím na rampu vyváděli posledního býka, kterého přivezli nákladním autem, taky ho děvečka přivedla řezníkům až
do auta, když vyjeli, býk začal dělat dílo. Řezník povídá pomocníkovi: Bohouši, ten panchart nám vyvrátí sajtny, tady
máš nůž a vypíchni mu voči!
A pomocník Bohouš, který to potom vypravoval v kanceláři, se obrátil a okýnkem protáhl ruku a na dvoje hrábnutí
vypíchl býkovi oči. „A bejk byl potom klidnej jak beránek,“ řekl v kanceláři pomocník
Bohouš, „hehehe, už asi nechtěl mít nic se světem.“ A když za tímhle býkem zavřeli nákupčí s rachotem dveře, pan
přednosta se probudil.
A po římse okna se batolili jeho holoubci, vrkali a ukláněli se mu, ale pan přednosta se na ně mračil, vrtěl hlavou,
objížděl si prstem límec, pak se zase zamyslel a byl smutný a smutnější. Otevřel skříň, podíval se na tu nejnovější
uniformu, kterou ještě nikdy na sobě neměl, na které už byla vyšita jediná zlatá hvězda, obšitá zlatým krumplováním a
zlatou nití, z toho samého materiálu, jako bývala vyšitá generálská lipová ratolest.
A neudržel se, proběhl dopravní kanceláří, vyběhl do prvního patra, do kuchyně, a pro jistotu několikrát vykřikl do
světlíku:
„Inspektorská zahrádka je v prdeli!“
A potom, když odjely osobní vlaky, když výpravčí Hubička zase stál na perónu a díval se do modrounkého předjarního