Ivan Klíma Moje první lásky

Nazdar, Miriam!
Ahoj, kde se tu bereš ?
Jdu za jedním klukem. Budu tam hrát divadlo.
Ty hraješ divadlo ?
Jednom s loutkama. Zatím.
Jak to myslíš: zatím ?
Jednou budu herec. Anebo spisovatel. Já si taky sám vymýšlím hry.
To umíš ?
Klidně. Vezmu loutky a začnu hrát. Ani sám nevím, jak to dopadne.
A to hraješ před lidma ?
Před kolika chceš. Já nemám trému.
A kdes vzal divadlo ?
Udělal jsem si ho.
I kulisy ?
I ty. Já maluju. Kdybych měl dost čtvrtek. Dělal jsem naše kasárna a kovárnu a bránu, když jde zrovna transport …

V této ukázce je pomyslný rozhovor Klímy s Miriam. Který si připravoval, když za ní chtěl jít na návštěvu.

Nohy mě sotva nesou, jen abych se v poslední chvíli nezasekl vlastní troufalosti. Už drží můj hrnek, otvírá ústa, jedna odlivka, ne ta velká, ta nejmenší. A ona, ona se na mě dívá bez úsměvu. Nepoznáváš mě snad ? Polknu naprázdno, konečně se usměje, trochu smutně, jako by se omlouvala, vrací mi hrnec, jeho dno je pobryndáno hnusně namodralou vodnatou tekutinou. Ale to jsem přece já, Miriam, já kterého …

Smutný konec povídky, kdy láska malého Klímy byla nenaplněna pro jeho ostýchavost.

IN CAMERA CARITATIS

Klímova třída má na latinu obávaného učitele. Jeho hodiny jsou pro ně utrpením, dokud k nim do třídy nepřijde nová dívka, Eva, jež latinu dobře ovládá. On se do ní na první pohled zamiluje a píše jí básničky. Nakonec, aby si ji získal, se rozhodne, že pro ni napíše román. Jeho tvorbou stráví celé prázdniny, ale když se pak vrátí po létě do školy, zjistí, že Eva si už našla jiného.

Objevila se někdy začátkem jara v kvartě. Pocházela z Uhříněvsi, která v té době byla ještě dalekým venkovem skoro půl hodiny cesty vlakem. Dobelhala se na místo, které jí přikázal. Byla to náhodou lavice sousedící s mou. Před hodinou hrůzy si vytáhla latinskou učebnici, zabalenou ji však měla nikoliv v předepsaném modrém papíře, ale v jakémsi kytičkovaném plátně.
Mučitel vstoupil, my povstali a v tichu, které bylo tak husté, že jím neproniklo ani tichounké úpění zoufajících si duší, požádal o pero. Jeho zrak neotupělý ani stářím přelétl třídu. Věděli jsme, že si vybírá oběť. Pak zahlédl ji. „Vy jste tu nova?“
Vstala a řekla, že se jmenuje Eva Sobotková.

Nebyl jsem si přitažlivostí svého veršování příliš jist, ale přitažlivost básnického osudu mi připadala nepochybná. Připomněl jsem si kolegu Viktora a nestoudnou vlezlost, s níž se pokoušel získat si Její pozornost, a ještě toho odpoledne jsem napsal báseň:
Ubohá dívenko,
dnes jsem tě spatřil
k večeru uprostřed
mladíků pijících
každičkou vteřinu
zářivý amulet
očí tvých.
Bože, tak strašlivě věřících.

Zamilovaný Klíma, jí začal psát básničky...................

Už se stmívalo, když jsme se vraceli k silnici. Doprovázela mě. Co kdybych využil tmy a řekl, že ji miluju ? Ale svedu to říct tak, jako jsem to už napsal ? Mám vůbec naději, že by mě mohla vyslyšet, když o mně neví to nejpodstatnější, když nemá zdání o tom, že v mém stole leží skoro už dokončeno moje dílo, pět hustě popsaných sešitů, tři sta dvacet stránek mých vyznání, svědectví o mé lásce a touze když netuší, že jednou budu slavný, uznávaný spisovatel ?
Zatím co jsme se u silnice loučili, její ztemnělé oči jako by ke mně vzhlížely s očekáváním.