Jaroslav Havlíček Petrolojevé lampy

Štěpka byla také po ukončení školní docházky poslána pryč z domu, aby se "otrkala". Rodiče ji poslali - namísto do kláštera - do Jičína k paní Zemanové. Poté objeví svůj divadelní talent. Začíná s úspěchem hrát divadlo. To je Štěpce už okolo 18 let.

Sytý u stolu

Štěpka má smůlu na chlapce, a to proto, že je tak výstřední. Po promenádách ve městě chodí výstředně oblečená, vždy má nějaký nevkusně barevný klobouk, ale matka Anna její styl nekritizuje. Ostatní dívky z Jilemnice už mají nápadníky, ale Štěpka stále nic. Proto ve svých 20 letech jde ke kartářce. Ta jí řekla, že jí peníze nepřinesou štěstí, že vidí sňatek, ale o dětech v kartách nic není.

Pak se začne stýkat s mladými lidmi od divadla. Je šťastná, že ji někdo obdivuje a potřebuje.

Později navazuje vztah s Antonínem Gromanem. Od něj dostane první polibek, ale vztah není ideální kvůli častým rozporům, proto se nakonec i rozešli. Štěpka ale chtěla dítě, proto začala, až "vlezle", hledat budoucího partnera. Anna Kiliánová onemocněla, měla bolesti v nohou.

Když bylo Štěpánce 29 let, projel Jilemnicí první vlak, což byla obrovská událost (svátek) pro maloměsto. Pavel Malina dojel zpět na statek, kde ovšem není vítaný, protože díky svému studiu statek velmi zadlužil. Peníze ale otci ani bratrovi nesplácí. Pavel se začne častěji setkávat se Štěpkou (pro Štěpku je to milostné vzplanutí, pro Pavla vypočítavost).

Pavlův bratr Jan si chce vzít děvečku ze statku a vyhodit z Vejrychovska Pavla, protože Vejrychovsko zadlužil už dost, ať se konečně postaví na své nohy. Toho ale napadne, jak dostat alespoň sebe z dluhů - vzít si sestřenici Štěpku.

Ke Štěpce se začne chovat jako nikdy předtím, přesvědčuje ji o výhodě jejich budoucího manželství. Ta ovšem neví, jestli to Pavel myslí opravdu upřímně. Pavel se nevzdává a požádá o její ruku rodiče. Otec byl striktně proti, věděl, o co mu jde, jenže matka Anna (v tu dobu již nemocná) byla jakoby nalomená. Možná chtěla vidět dceru konečně šťastnou. Štěpka si postaví hlavu, tak Kilián nakonec svatbu povolí.

Za její věno otec postaví na Vejrychovsku panský dům, odkoupí polovinu pozemků a tím polovičně oddluží statek, ale pod podmínkou, že všechno je jen a jen Štěpky, Pavlovi nic nepatří. Mladý pár se vzal, konala se velkolepá svatba s hostinou v novém domě. Svatební noc ale neproběhla podle Štěpčiných plánů, měla nějakou představu, kterou Pavel bohužel nesplnil - usnul. Navenek vypadali jako ideální novomanželský pár, uvnitř to ovšem skřípalo. Nechtěl se s ní milovat, tak se Štěpka domnívala, že má nějakou nemoc. Když se ho na to zeptala, tak se urazil. Štěpka se omluvila a odprosila, snažila se s ním mluvit o dětech, které si strašně přála. Pavel však děti nechtěl, svěřil se jí, že má nemoc (dovezl si ji z vojny), díky které děti mít nemůže, ale která se dá léčit. Proto začne Pavel jezdit do Jičína na léčení, Štěpka poprvé pochopí, že sňatek byl nejhorší čin jejího života. Manželé k sobě už nemají žádný vztah, ale navenek nedávají nic znát. Hlavně Štěpka nechce, aby se to dozvěděli rodiče - matku by to ranilo, otec by vyváděl.