Karel Hynek Mácha - Máj

Vilém je z bran městečka vyveden na malý pahorek u jezera. Za ním jdou zástupy lidí, kteří volají jeho přezdívku, strašný lesů pán. Vilém stojí pod popravčím kolem a naposledy se rozhlíží po krajině. Pohledem objímá krásné údolí, dub, pod nímž objímal Jarmilu. To vše musí nyní opustit. Zachvátí ho obrovský žal a ani slzám se neubrání. Zakloní hlavu a mluví k zemi, jíž miloval, která mu byla matkou i mučitelkou, k zemi, jež mu byla dána v dědictví.

Vilémovo tělo je poté vpleteno do kola a Vilém bolestivým způsobem umírá. V posledních verší se pak objevují slova marnosti žití a pomíjivosti všeho. Pominulo dětství, pominul Vilémův život a vše ostatní též jednou pomine.

Znovu se tu objevuje lhostejnost přírody k lidskému žití a utrpení.

Druhé intermezzo

Znovu nastává večer. Slunce zapadá. V těchto verších je popisována hlavně lítost loupežníků, Vilémových druhů, nad ztrátou jejich vůdce.

Čtvrtý zpěv

Ve čtvrtém zpěvu se mění vypravěčská forma z er na ich-formu. Uplynulo dlouhých sedm let od příběhu loupežníka Viléma a krásné Jarmily.

Do kraje přichází poutník, básník (lyrický vypravěč), který se začal vyptávat na kostlivce vpleteného v kole. Hostinský mu vyprávěl příběh, který pak básník sepsal na předešlých stránkách.

Básník odjel, potloukal se světem, avšak smutek ho na jaře přivedl zpět. Byl večer, opět první máj a rozkvétající příroda šeptala o lásce. Básník seděl pod kolem na pahorku a hleděl do dáli. Vyšel měsíc a ozářil jeho tvář i lebku v kole, jíž se v prázdných důlcích třpytila rosa jako slza. I v očích básníkových byly slzy. Přemýšlel o uplynulém čase a pomíjivosti. Opakují se zde verše z Vilémovy popravy, protože básník cítí to, co Vilém, ztrátu dětství a všeho času. Pak se ale usmívá, ačkoliv má v srdci žal z pohledu do pusté budoucnosti.

Mládí uplynulo, přítomnost je trpká, cíl neznámý. Kdo takovému srdci poskytne útěchu?