Národní obrození
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Národní obrození (dále NO)
Národní obrození v českých zemích – proces utváření novodobého českého národa, tj. proces záchrany a vzestupu českého jazyka a literatury, tím celkově znovuobnovení svébytné národní kultury, společenského a posléze i politického života.
Obdobné procesy prožívaly i jiné národy, i když v různých podmínkách a podobách: závislé a utlačované národy usilují o osvobození a sebeurčení (Maďaři, Poláci), rozdrobené o sjednocení (Italové, Němci, Poláci). Různá národní hnutí, utváření novodobých národů, to jsou obecně průvodní jevy formování novověké moderní občanské společnosti. Koncem 18. století se také postupně mění pojetí národa (viz zejména preromantické pojetí Herderovo, své pojetí měla např. i VFR) a tedy i vlastenectví. Dříve zemské vlastenectví, národ chápán teritoriálně – např. česky i německy mluvící obyvatelstvo českých zemí, nyní jazykové vlastenectví, novodobý národ vymezován společným jazykem (hlavní znak), kulturou, dějinami – např. Čechem pouze ten, kdo mluvil česky.
Situace u nás před NO (v níž dochází k NO):
Doba tereziánských a josefínských reforem, které přinesly mnoho pozitivního i negativního: např. při obecně prospěšné reformě školství r. 1774 do škol a do úřadů jako jediný jazyk zavedena němčina, za vlády Josefa II. a jeho nástupců pak germanizace doprovázející centralizací státu vyvrcholila, na druhé straně zrušení nevolnictví umožnilo příliv česky mluvícího venkovského obyvatelstva do rychle se poněmčujících měst. Právě přílišné poněmčování přispělo ke snaze obnovit a modernizovat národní jazyk a literaturu; vymezit a prosadit českou národní identitu. Obecně osvícenský absolutismus ale otevřel cestu k příznivějším poměrům.
Časové vymezení a fáze NO:
1. fáze – pol. 70. let 18. stol. – poč. 19. stol. (do r. 1805), vůdčí osobnost Dobrovský, směry: myšlenkový – osvícenství, umělecký – klasicismus; předmětem obrozování - jazyk
2. fáze – poč. 19. stol. – 20. léta 19. stol. (do r. 1830), vůdčí osobnost Jungmann, směr – preromantismus; předmětem obrozování – literatura
3. fáze – 30. a 40. léta 19. stol. (do r. 1847), vůdčí osobností Palacký, umělecký směr – romantismus; předmětem obrozování – společnost
4. fáze – konec 40. let a 50. léta 19. stol., vůdčí osobnosti - Palacký, Havlíček, přechod od romantismu k realismu; předmětem obrozování – politická oblast
NO je celkem logický proces:
1. fáze: Jestliže se má český jazyk a vůbec české kulturní prostředí vzchopit, je třeba nejdříve vytvořit racionální základ – tedy gramatiku, slovník, překlady, základy věd, divadla, práce o historii, o literární historii apod. 1. fáze NO byla skutečně ovlivněna především racionalismem osvícenství a klasicismu, měla charakter jazykový, vědecký, obranný (ve smyslu obrany ČJ); vlastenecké „horlení“ racionálně uvažujícím učencům příliš vlastní nebylo. Obsah pojmu „vlastenectví“ se teprve hledá; zemští vlastenci (mecenáši z řad české, ale poněmčené šlechty) i jazykoví vlastenci (literáti a divadelníci z měšťanských vrstev) působí vedle sebe bez sporů.