Národní obrození

2. fáze: Když je vybudován nutný řzáklad, především položeny základy novodobé spisovné češtiny, lze přistoupit k vlastnímu obrozování české literatury, tedy psát česky i literaturu umělecky náročnější a vědeckou. To znamená vlastně získat pro český jazyk další oblasti užívání, proto bývá charakter 2. fáze někdy označován jako ofenzivní. V plném souznění s preromantismem se dostávají u 2. generace obrozenců do popředí city, a proto jim někdy chybí kritičnost, soudnost. Citový aspekt neblaze poznamenal uměleckou tvorbu i vědecké bádání. Nadšeně, zapáleně agitují, přesvědčují, „horlí“ pro národ – ale prosazují jazykové vlastenectví, mnohdy mělo nádech nacionalismu. Důležitým rysem preromantického vlastenectví je idea slovanské vzájemnosti, spojení všech Slovanů (panslavismus, všeslovanská myšlenka, víra, že Slované jsou jeden národ) a hledání „ducha“ národa v lidové slovesnosti (sbírání, napodobování) – podníceno Herderovými spisy.

Ve 3. fázi NO přerůstá z oblasti kulturní (jazykově – literární) do oblasti společenské, dochází k obrozování české společnosti. Literatura (kultura) už není jen předmětem obrozování, ale sama i prostředkem probuzení širokých vrstev společnosti – získávání pro národ, pro národní hnutí, vyvolávat národní cítění, uvědomění. NO se stává záležitostí celonárodní, tj. nejen vzdělanců. Národ začíná žít veřejným, společenským životem. Rozvíjí se osvěta, zakládají různé instituce, spolky, konají plesy, besedy, hraje ochotnické divadlo atd. (např. 1831 – založení vědeckého nakladatelství Matice česká, 1846 – Měšťanská beseda – instituce pro společenskou osvětu a zábavu)

Ve 4. fázi NO přerůstá do oblasti politické, dochází k politickému probuzení národa, k obnovení politického života (po zhruba 200 letech), český národ se zapojuje do politického dění, formuluje své politické požadavky, opět vystupuje jako politický činitel (síla) v evropských dějinách. Vrcholem těchto projevů a snah bylo revoluční vystoupení roku 1848. V souvislosti s revolučními událostmi r. 1848 také v české národní politice (podobně i jinde v Evropě) postupně vykrystalizovaly dva proudy – liberální (Palacký, Havlíček) a radikální (z literátů k nim patřili K. Sabina a J. V. Frič).

Ve 3. a 4. fázi NO mizí syntéza vědecké a umělecké činnosti, učenecký ráz literatury. Hovoříme-li o literatuře, máme na mysli opět především beletrii, tj. literaturu krásnou (uměleckou). Obě etapy (generace) představují hlavně umělci, organizátoři společenského a politického života, veřejně činní, s rušnými, mnohdy i tragickými životními osudy, už méně učenci v poklidu vědeckých pracoven. Hojně se rozvíjí novinářství a časopisectví.

Romantismus – Mácha, Tyl, Erben – odpovídající 3. etapě NO a přechod od romantismu k realismu – Havlíček, Němcová – odpovídající 4. etapě NO budou samostatné kapitoly.