Realismus ve světové literatuře

Druhotným projevem naturalismu jsou potom drastické, mnohdy až odpuzující scény, obrazy destrukce osobnosti. V kritickém realismu je často výsledný obraz společnosti obrazem úpadku (viz např. Balzac), v naturalistickém díle výsledkem zachycení zdokumentování vlivu dědičnosti a prostředí na člověka je také obraz úpadku, jen ještě právě v drastičtější, odpudivější podobě. Nejspíš právě proto, že lidé se nemohou vzepřít, nemohou se z toho determinujícího vlivu (tedy ani z úpadku) dostat, vymanit; je to beznadějné, bezvýchodné - zejména biologické a fyziologické stránky jedince jako je dědičné zatížení, ze kterého se nelze vyvázat, podléhání pudům, proti nimž člověk nic nezmůže, omezující příslušnost ke společenské vrstvě, z níž se člověk nemůže vymanit, jakkoli o to usiluje atd. Autoři se zaměřují na všechny vrstvy společnosti, i když na společenskou spodinu asi nejvíce.

Dnes, když něco označujeme jako naturalistické, máme na mysli právě ten sekundární, přenesený význam, tj. drastické, odpudivé.

Teoretikem naturalismu a jeho hlavním představitelem je francouzský spisovatel Emile ZOLA.

K vývoji realismu, zejm. ke vzniku naturalismu, přispěl francouzský literární vědec, filozof a sociolog Hyppolit Taine [Ypolit tén], dle něhož je umělecké dílo výsledkem působení 3 hlavních činitelů: rasy, (tj.biologického a dědičného elementu), prostředí a momentu (doby). Právě zdůraznění vlivu dědičnosti a prostředí se projevilo v literárním naturalismu.

Emile ZOLA (1840 – 1902)

Nejvýraznější představitel naturalismu, prozaik, literární teoretik. (Zaslal otevřený dopis prezidentovi, v němž se zastával Dreyfuse - Dreyfusova aféra – soudní proces zinscenovaný vojenskými kruhy na podkladě podvrženého obvinění ze špionáže ve prospěch Německa. Obviněn důstojník židovského původu Alfréd Dreyfus. Mohutné protestní hnutí demokratické veřejnosti vedlo nejprve k omilostnění Dreyfuse, roku 1906 k rehabilitaci)

Zola chtěl vytvořit podobný románový cyklus jako Balzac, ale podávající obraz 2. poloviny 19. století. A chtěl postupovat přísně vědecky. Vypracoval teorii románu, již vydal pod názvem Experimentální román (1870). Podle této teorie musí být román postavený na vědeckém základě a spisovatel má být jen nestranným pozorovatelem a registrátorem, koordinátorem faktů, vlastně má jen zdokumentovat ten vliv dědičnosti a prostředí na člověka. Naturalistický román je tedy výkladem lidského života, sociologickou studií, a má proto stejnou vědeckou hodnotu jako přírodovědný experiment, chce dokázat určitou zákonitost. Zola nechce studovat stavy duše, chce postihnout jen fyzické stavy. Důležitá je přitom objektivnost, absence emocí a nezaujatost – autor je sběratelem, zapisovatelem faktů, nehodnotí skutečnost, nezaujímá stanovisko, nesoudí, nevyslovuje závěry.