Romantismus ve světové a české literatuře

8. Romantismus ve světové a české literatuře

(konec 18. stol.-1. třetina 19. stol.) vzniká v Anglii a odtud se šíří do celé Evropy.

Umělecký směr i životní postoj a pocit člověka. Základní životní pocit romantiků je rozpor mezi snem (touhou, ideálem) a skutečností (realitou). Z tohoto silně prožívaného rozporu většinou pramení konflikt mezi jedincem (nositel těch snů) a společností (ztělesnění té dobové reality). Osobní zájmy mají přednost před zájmy společenskými.

Po zkušenostech z doby osvícenství, francouzské revoluce a napoleonských válek lidé dospěli k závěru (poučili se), že přemíra chladného rozumu, tedy racionalismu, škodí a nevede k vytváření rozumně uspořádané ideální společnosti. Romantikům totiž stejně jako osvícencům jde hlavně o svobodu, o ideální společnost, v níž by ta svoboda byla. Liší se však v chápání svobody a také cestu k ní volili jinou. (Srov. – podobně již u preromantismu, romantismus na něj navazuje) Pro romantiky svoboda znamená přirozený citový život člověka jako jednotlivce, ale i svobodu národa, či tvůrčí svobodu umělce. Romantikové při hledání jiných cest, jiných jistot a vzorů pro život dospěli opět ke zdůrazňování citu. Místo pokusu měnit společnost pomocí rozumu řídili se (nechali se vést) při snaze přetvářet společnost svými city.

Způsoby řešení rozporu mezi snem a realitou či východiska z něj:

A) různé podoby úniku (pasivnější) – autoři hledali nějakou vyšší hodnotu, k ní se utíkali, přimkli, nebo unikali do jiného světa: přimknutí k přírodě, únik do minulosti (idealizované), útěk do fantazie (vysněného světa), do dalekých, exotických zemí, přimknutí k národu, k lidové kultuře, mytologii, legendám, mystice, únik do svého nitra, hledání naplnění v lásce

B) různé podoby vzdoru (aktivnější, někdy se užívá pojem revoluční romantismus - Mácha, Byron, Lermontov, Shelley) – individuální vzpoura proti společnosti; gesto, revoluční čin.

Pokusy o řešení rozporu zpravidla marné, z toho pramení pocity skepse, zklamání, životní únavy.

Celkově se mění estetický ideál – jedná se o přirozenou reakci na převažující studenou racionalitu a přísná pravidla klasicismu. Romantická estetika posunula do popředí nespoutaný a vášnivý cit a tvůrčí svobodu, místo střízlivosti obraznost a fantazii, místo řádu, ukázněnosti, symetrie tvarovou bohatost, uvolněnost, nespoutanost a bizarnost (bizarní = velmi neobvyklý, zvláštní), kontrasty – např. v postavách (ušlechtilá duše x ošklivý zevnějšek), vždy všechno v krajních polohách (není nic mezi). Inspiračním zdrojem gotika. Svou tajuplnosti poskytovala mnoho námětů.

Romantický hrdina:

Často splývá s autorem (dílo má autobiografické rysy). Autor i hrdina bývají výjimeční, vyhranění individualisté, rozpolcení, neschopní zapojit se do společnosti, přizpůsobit se jí, cítí se osamělí, často lidé na okraji společnosti (vyděděnci, psanci, tuláci, poutníci, loupežníci, vězni); jejich život či původ obestřen nějakou záhadou, tajemností, většinou končí jejich život tragicky, touží po lásce, láska zpravidla nešťastná, snivá, vášnivá, nespoutaná, melancholická, bouřlivá, neleká se ani smrti.