Tradiční světová literatura 1. poloviny 20. století

Woland tedy, jak jinak než neochotně, v duchu motta přejatého z Goethova Fausta: „Té síly díl jsem já, jež chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.“ (říká Mefistofeles), stává se silou konající dobro, dokonce v souladu s vůlí boží (on ji vlastně vykonává) vyhoví žádosti a daruje Mistrovi klid. Oproti ostatnímu světu, lidem, kteří ho nudí a které jen občas on nebo jeho svita ztrestají, Mistr a Markétka ho zajímají, neboť se vymykají, jim pomáhá. Ale nenalezl pro ně jiné místo než ve věčnosti nebytí. Nejsou přijati Ješuou, asi proto, že Mistr se vzdal, nedokázal překonat strach, nechal se zlomit, zastrašit systémem, nedokázal bojovat o své dílo, o své poznání, které obsahuje i Ješuovo poselství – víru v dobro a lásku. Na zemi, kterou zaplňují figurky groteskního světa, pro ně také místo není.

Postavy:

Celkově jsou sympatie na straně těch, kdo se bouří. Faust byl bouřící se člověk, faustovskou roli zde má Markétka – uzavírá smlouvu s ďáblem, je silnější osobností než Mistr, pomáhá mu, chce ho zachránit, z lásky překonává strach (ujme se role na plese u satana nebo v závěru, když mají vypít víno k cestě do věčnosti), je praktická i romantická, hrdá, soucitná, vášnivá, impulzivní (raduje se ze své svobody, když se po smlouvě a ďáblem stává divoženkou, volně se může pohybovat časem i prostorem a divoce se mstí; po plese, když má vyslovit své přání, nežádá nic pro sebe, nýbrž milost pro Frídu, kterou tam viděla trpět); prostě má onoho nezávislého ducha, který je pro Bulgakova vrcholem humanity. A láska je postavena proti strachu. Tedy pokud existuje láska a odvaha zbavit se strachu, zůstává naděje.

Strachem jsou svázáni Mistr i Pilát – každý jinak, jiným strachem:

Mistr – má strach štvance, člověka umlčeného, odmítaného, nemá dostatek odvahy ke střetu se světem kvůli svému poznání a chápání pravdy, které vyjádřil ve svém románu. To, že román vůbec vznikl, umožnila Markétka – svou láskou vytvořila atmosféru bez strachu. (Goethův Faust hledal pravdu a poznání – Bulgakovův Mistr ji zná, dokonce realizuje své poslání, napíše o tom román, ale je odmítnut, zatracen.) Mistrovo dílo i jeho poznání, tj. i pravdu Ješuovu uchová Woland – ďábel!

Pilát – má strach vládce, je vázán svou mocí, rozhoduje se v jejích intencích (možnostech, podmínkách, mezích), má strach vyřešit závažný spor podle svého svědomí, tj. ne podle konvencí, vnějších tlaků; ztratil by klid a snad i moc.

Ivan Bezprizorný – není nijak výjimečný ani odvážný člověk, ale stává se Mistrovým učedníkem, dosahuje poznání světa, který se skrývá za každodenní skutečností – je tedy zosobněním schopnosti člověka přijmout duchovní pravdu (poznání), v jeho probuzeném lidství znovu ožívá (Wolandem zaštítěné) slovo (pravda) Mistrovo = Ješuovo.