Tradiční světová literatura 1. poloviny 20. století

Mezitím v Moskvě řádí Woland (ďábel) se svým doprovodem a s notnou dávkou černého humoru trestá její obyvatele, kteří většinou pouze pijí vodku, berou úplatky a pomlouvají jeden druhého. Ďáblovy oběti končí převážně stejně jako básník – v blázinci.

Markétka hledá Mistra, Woland jí slíbí, že pokud jej doprovodí na ples zatracenců, umožní jí setkat se opět s Mistrem. S pomocí ďáblovou se Markétka nejprve pomstí Mistrovým nepřátelům, po velkolepém plese u ďábla se setkává s Mistrem, ale schopnost pokračovat ve svém vztahu již nenalézají. Pak je ďábel přivede k Pilátovi, který byl odsouzen ke dvěma tisícům roků samoty. Mistr Pilátovi odpouští a ten konečně dosáhne věčného odpočinku, klidu a svobody. Ješua ho očekává, říká Mistr. Tak dokončí katarzí – očištěním jeho osud, jeho příběh v románu, který sice už dříve spálil, ale který byl přečten a uchován ve věčnosti. Umění je totiž nesmrtelné. Viz slavná Wolandova věta: „Rukopisy tak snadno nehoří.“ Román končí smírem v duši Mistrově a představou klidu spojenou s péčí Markétky. Woland je vyprovodí k tiché věčnosti nebytí, jinde pro ně nenalezl vhodné místo k „bytí“.

Interpretace:

Složité, mnohovrstevnaté a mnohovýznamové dílo, je v něm mnoho podnětů (motivů, myšlenek), které vyvolávají (u čtenářů i kritiků) různé odezvy a interpretace, žádná však není vyčerpávající (stále lze nacházet další podněty k zamyšlení). Přesto lze najít několik základních témat i jakousi základní filozofii: V nejobecnější rovině je to konflikt duchovní sféry s materialistickým světem (tj. se světem těch, kteří uznávají a mají jen hmotné zájmy). Takoví lidé se totiž domnívají, že duchovní sféru (otázky) mohou ignorovat, nicméně i oni jsou s ní konfrontováni (setkají se s ní) a je to pak zdrojem jejich potíží.→ I když by to spousta lidí ráda popřela, duchovní sféra (duchovno) má na lidi mocný vliv (a nakonec vítězí, protože je věčná).

Duchovní sféru v románu zastupují Ješua a Woland - tradiční představitelé (symboly) dobra a zla; jsou součástí jediného duchovního pohledu na život, i když jejich funkce se liší. Avšak lidský svět (ten materialistický, co ignoruje duchovní sféru) zapomněl na oba (na ztělesněné dobro i zlo), je absurdní, zlo je v něm zakořeněno tak, že ani není jako zlo vnímáno, navíc je to zlo i malicherně trapné, takže pro jeho předvedení autor jako by nemohl zvolit nic jiného než satirickou grotesku (to je ta reálná rovina – obraz Moskvy). Trapnost, nízkost zla je v tom, že lidé slabošsky, zbaběle, ve své malosti klidně vymění své lidství, svou osobnost za peníze, pohodlí, pozice. V takovém světě je role ďábla (satana, ducha temnot a zla) jako svůdce a pokušitele nadbytečná. Bere mu smysl i poslání. Snad jen Wolandovy pomocníky (učedníky, tu skupinu sympatických provokatérů) ještě těší občas lidem něco provést, i když oni jen nastraží situaci a lidé sami se v ní odhalí, ukážou svou pravou tvář; jejich žerty nepůsobí nic jiného než zrychlení či zpestření toho, co by se dálo i bez jejich zásahu. Proč tedy ďábel Woland přichází na svět, když mu ten svět už vlastně propadl, už se zlu upsal? Právě proto, nezbývá mu totiž nic jiného než konat dobro, aby zlo mohlo být pochopeno jako zlo (aby se obnovil ten protiklad i jeho chápání, vnímání). Jde o odvěký filozofický problém dobra a zla. Woland si skutečně stěžuje na to, že mnozí (např. Matouš Lévi – viz ukázka) nechápou, že existence zla a stínů je nezbytná proto, aby dobru a světlu dala význam.