William Styron Sophiina volba

Pro jazykový projev Sophie jsou charakteristické chyby (v překladu do češtiny především časování a vid sloves), které ilustrují její cizí původ.

Autorův záměr:

Sophiina volba vznikla v roce 1979, po Styronově návštěvě Československa a polské Osvětimi v roce 1974, kdy byl šokován tím, co nacisti ve světě napáchali.

Styron chtěl o činech nacistů informovat veřejnost přístupnou formou, protože se bál, že by se něco takového mohlo někdy v budoucnosti opakovat. Napsal proto co nejpoutavější a nejzajímavější příběh, aby oslovil co nejširší publikum, který měl být varováním pro budoucí generace.

Jelikož sám moc dobře věděl, co to rasismus a diskriminace vůbec znamená, věřil, že svět může být lepším místem pro všechny. A to i přes to, že i v jeho době světem otřásal rasismus (především mezi amerických Severem a Jihem – známé jako Válka Severu proti Jihu).

Částečně je to i dílo autobiografické, protože Styron podobně jako Stingo vyrůstal v jižanské Virginii a neúspěšně pracoval v jednom nakladatelství.

Komentovaný úryvek:

Následující ukázka pochází z druhé třetiny knihy ze situace, kdy Sophie vzpomíná na to, jak po několikahodinové cestě v deportačním vlaku vystoupila spolu se svými dětmi na ranvej, kde vojáci rozdělovali lidi podle schopnosti na ty, kteří jim budou užiteční jako pracovní síla a na ty, které zavraždí v plynových komorách.

Pro Sophii tato situace nebyla lehká, protože nešlo jen o její život, ale i o životy jejích dětí. Musela rozhodnout, které dítě nechá žít a které nechá zabít – což je podle mě ta nejkrutější věc, kterou někdo může matce dětí udělat. Měla obě stejně ráda a nehodlala mezi nimi dělat rozdíly, nemohla jedno z nich jen tak mávnutím proutku odsoudit k smrti. Ale musela si vybrat, jinak by nacisté zabily děti obě. Nakonec si vybrala Evu…

… Sophie, zajíkající se hrůzou, užuž měla na jazyku nějakou tupou odpověď, když jí doktor řekl: „Smíš si nechat jedno děcko.“

„Bitte?“ vyjekla Sophie.

„Smíš si nechat jedno děcko,“ opakoval, „druhé půjde pryč. Které si chceš nechat?“

„Chcete říct, že si musím sama zvolit?“

„Seš Polka, nejsi židovka. Máš výsadu, máš volbu.“

Jakékoli uvažování jako by v ní ustrnulo, přestalo. Pak cítila, jak se pod ní podlomila kolena. „Já nemůžu volit! Já přece nemůžu volit!“ začala křičet. Dobře se pamatovala, jak se tehdy rozkřičela! Ani mučení andělé nekřičeli tak hlasitě do lomozu pekelných muk. „Ich kann nicht wählen!“ vykřikla. Doktor si uvědomil, že výstup vzbuzuje nežádoucí pozornost.

„Neřvi!“ poručil jí. „Dělej a řekni, jak ses rozhodla. Vyber jedno, krucihiml, anebo tam pošlu obě. A dělej!“ Vůbec tomu všemu nemohla věřit. Vůbec nevěřila, že tu najednou klečí na tom drsném cementu, tiskne k sobě obě děti tak zoufale, že má pocit, jako by jejich kůže měla i přes vrstvy šatů rázem srůst s její. Nemohla tomu věřit, totálně až k hranici pomatení mysli. A její neschopnost uvěřit se zračila i v očích hubeného pomocníka, ke kterému náhle z nevysvětlitelných důvodů upírala prosební zrak. I on byl zřejmě ohromen a opětoval její údiv pohledem široce otevřených očí s překvapeným výrazem, jako by chtěl říct: Já tomu taky nerozumím.