literatura starověku

božském původu prvního muže ve státě – Augusta. Období jeho vlády, jeho činy vylíčené jako vrchol římské historie.

Jedním z nejnadanějších básníků ve světové literatuře byl Publius Ovidius Naso.

Publius Ovidius Naso /43 př.n.l. -18 n.l./

jeho životě vypráví román Miroslava Slacha: Já básník Naso. V tomto románu je líčen i Ovidiův vstup mezi slavné básníky /s.47-56/

Jeho poezie byla neobyč. svěží, vyznač. se fantazií a analýzou lásky ve všech podobách. Jeho otevřené verše o lásce – Láska a Umění milovat – nadchly mladou generaci. O úspěchu Ovid. veršů je rovněž zmínka ve výše uvedeném románu. Ovidius slavil velké úspěchy a stal se zakrátko slavným básníkem, ale poslední léta svého života prožil ve vyhnanství na březích Černého moře /dnešní Konstance v Rumunsku/, kam ho vypověděl Augustus. Toužil po přátelích, rodině. Svůj stesk a touhu ukládal marně do prosebných listů a básnických Žalozpěvů. Návrat mu povolen nebyl. Autor výše uvedeného románu se snaží vysledovat příčiny Ovidiova vyhnanství: Ovidius byl jednoho dne pozván na schůzku spiklenců do domu vnučky císaře princezny Julilly /o spiknutí netušil/ a tam měl předčítat své básně ze sbírky Umění milovat. „Básníkovy nemravné verše podnítily princeznu Julillu, aby se necudně obnažila před zraky všech přítomných mužů /tedy i Ovidia/ a dokonce tančila nahá…“ Druhým důvodem Ovidiova vyhnanství bylo pravděpodobně to, že slyšel, co neměl slyšet. „Vyslechl nejpřísnější státní tajemství o tom, proč byl Octavianus Augustus adoptován božským G. J. Caesarem a proč byl prohlášen jeho legitimním dědicem. Ovidius v paláci vyslechl, jak ve vedlejší místnosti líčí Augustus historikovi Liviovi, že ho Caesar adoptoval za to, že mu v rozkoši posloužil svým tělem.“ Dokladem Ovidiovy umělecké zralosti byly jeho Proměny /Metamorfózy/ vyprávějící v 15 knihách na 250 řeckých a římských bájí, skloubených v 1 celek tím, že v každé z nich dochází k nějaké proměně /stihla toho, kdo se protivil božské moci a měl být potrestán, nebo toho, kdo naopak měl být zachráněn. / Nejčastějším motivem v proměnách je láska. Z řeckých bájí Ovidius do tohoto díla zahrnul např. báje o Daidalovi a Ikarovi, Medei a Iasonovi, příběhy z trojské války, z římských bájí především pověsti o Aeneovi. V závěrečných verších vyslovil přesvědčení o nesmrtelnosti svého díla: …již dokonal jsem dílo, jež nemůže zničit oheň… národ bude mě čísti a nejsou-li předtuchy pěvců klamné, budu já žít svou pověstí po všecky věky.

Horatius /65-8 př.n.l./

Jeho nejznámější sbírkou jsou Satiry (básně s rozmanitými náměty) básník se kriticky vyjadřuje k charakterovým vadám svých současníků, ale jsou zde i básně s tématikou literární a autobiografickou. Proslulé jsou taky Horatiovy Ódy - 4 knihy lyrických básní s různorodými náměty – jde o milostné verše, filozofické úvahy...