MO 1AB-CR a jeho vývoj, význam, dělení a systém řízením+Kultovní úloha vody ve Wellness

1. prostředek k transportu živin a odpadu z buněk,

   termoregulátor,

   mazivo v buňkách a mezi nimi,

rozpouštědlo v mnoha chemických reakcích.

Vodu se doporučuje pít v 8 – 12 přibližně stejných dávkách samozřejmě s ohledem na vnější podmínky. Vodu a další tekutiny přijímáme, abychom udrželi správnou tělesnou teplotu. Při nedodržení správného pitného režimu v podmínkách vysoké teploty a vlhkosti vzduchu může dojít ke stresu z horka, který může způsobit únavu a vyčerpání organismu, křeče, kolaps a dokonce i smrt. Již 10% ztráta množství vody z organismu může ponechat trvalé zdravotní následky. Je důležité uvědomit si, že pocit žízně člověk vnímá až pokud jeho tělo ztratí 2 litry tekutin. Pro nás to tedy znamená pít i pokud žádnou žízeň nepociťujeme. Během cvičení se doporučuje pít každých dvacet minut a pokud bylo cvičení intenzivní, po cvičení bychom měli doplnit ztracený sodík a draslík minerální vodou. Doporučuje se také omezit pití nápojů, které podporují vylučování vody z těla (např. káva).

Voda jako lék

Voda byla od nepaměti spojena s lidskou kulturou. Působí na náš celek mechanicky, chemicky a fyzikálně. Již v kapitole o historii wellness jsme mohli sledovat, že v každé etapě se prameny vody těšily velké úctě. Díky jejímu působení byla zaznamenána zázračná uzdravení a pozorovány její blahodárné účinky na lidský organismus. Důležitou úlohu sehrála také v rámci různých náboženských rituálů, ty měly člověka očistit nejen fyzicky, ale i duševně.

V antickém světě byla vodoléčba používána zejména na léčení různých onemocnění a poúrazových stavů. Tradice používání vodoléčby byla přerušena etapou stěhování národů.

Vodoléčba patřila již od starověku k používaným léčebným metodám. Z počátku se využívalo působení pouze chladné vody, později se využívala i voda teplá. Procedury, které sloužily k obnovení fyzické i duševní síly, se zpočátku omezily pouze na polevy, sprchy, střiky, norné lázně a zábaly. Až později se započalo s kombinací těchto metod s vnitřním užitím vody. Od 17. století byla voda předmětem řady lékařských studií. Do popředí zájmu se dostala v 1. polovině 19. století u přírodních léčitelů. Ti počali zpochybňovat školní medicínu, zdůrazňovali škodlivosti medikamentózní léčby a toxické působení léků aj. Známými osobnostmi, které se zasloužili o propagaci vodoléčby, byli: E. F. C. Oertel - autor dějin vodoléčby a zakladatelem reformisticky pojímaných vodoléčebných spolků, Vincenc Priessnitz či Sebastian Kneipp.

Vincenc Priessnitz se zasloužil o chápání vody jako fyzikálního činitele. Jeho hlavním přínosem bylo zaměření na vodoléčbu u chronicky nemocných. Od mládí tento rodák z dnešních Lázní Jeseník začal intuitivně používat vodu k léčení a ošetřování úrazů. Později zkoumal její účinky i při léčení akutních onemocnění. Účinky léčby zkoumal nejprve na sobě, svých blízkých a dokonce i zvířatech. Při léčbě používal kupříkladu částečné a celkové koupele ve studené vodě, sprchování pod proudem studené vody a další. Vodoléčbu kombinoval s prací v jedinečném klimatu Jeseníků. Jeho metody získaly řadu stoupenců a staly se populární.