OSOBNOSTÍ-PSYCHOLOGIE-motivace

OSOBNOSTÍ PSYCHOLOGIE:

Motivace

Co to je, základ, souhrn?

• Motivace je proces/stav, který aktivuje chování a dává mu směr = je vlastní důvod k chování

• Subjektivně je vnímána jako vědomá touha, chtění, přání. Objektivně je nepozorovatelná, posuzujeme jí podle informací např. z dotazníků, rozhovorů nebo narací (vyprávění)

• Příklady cílů, důvodů chování.: Cílem chování může být chutná potrava, voda, kontakt s partnerem nebo získání žádaného předmětu.

• Příčinami motivace mohou být fyziologické události probíhající v mozku a v těle, ale také kulturní a sociální interakce s jedinci v našem okolí. Příčiny jsou tedy vnitřní a vnější

Motivy

Motiv = to, proč někdo něco dělá, vnitřní (interní) stav, vyvolává a řídí chování k dosažení určitého cíle, nerovná se potřeba, naopak je vyvolaný potřebou, založený na potřebě – vyvolává stav vnitřního napětí – uspokojení potřeby toto napětí redukuje

= je vyvolán potřebou, nedostatkem něčeho

= motivy jsou tedy založeny na potřebách: vyvolávají stav vnitřního napětí a uspokojení potřeby toto napětí redukuje

= pohánějí a vedou člověka k tomu, aby vnímal a interpretoval okolí, jednal a choval se VE SLUŽBÁCH svých potřeb a dosahoval jejich uspokojování

= motivy jsou významným a neobejitelným prvkem osobnosti

Základním a za vším stojícím motivem je potřeba člověka žít, růst a rozvíjet se (být v dobré fyzické a duševní pohodě)

Teorie

A. Maslow - Nejznámější Maslowova hierarchie potřeb

• Lidé sdílejí relativně shodný soubor motivů – jsou dány jak geneticky tak sociálními interakcemi

• Většina motivů je ale nevědomých, naše vědomí proces motivace neregistruje, jen menší část motivů je přístupná vědomí a naší pozornosti

• Některé motivy jsou základnější než jiné a jejich minimální uspokojení předchází aktivaci jiných, méně základních motivů

• Potřeby můžeme dělit na fyziologické a psychologické

• Psychologie se zabývá především těmi psychologickými, psychickými potřebami

POJEM SEBEAKTUALIZACE jako vrchol pyramidy - Seberealizaci je možné chápat jako proces, při kterém dochází k plnému využívání potenciálu jedince (jeho schopností a vloh)[1], a při němž je tento potenciál ještě navyšován. Termín seberealizace do humanistické psychologie zavedl především Abraham H. Maslow a dále využíval Carl R. Rogers.

projevuje jako sklon potvrzovat si a rozvíjet své schopnosti, rozšiřovat své poznání, uplatňovat se a zdokonalovat. Zdrojem s. mohou být nejrůznější oblasti spol. života člověka, zejm. práce a činnosti spojené s tvořivostí a sebeuplatňováním. Sebeuskutečňující se osoby mají tzv. demokr. charakter, jsou přátelské, snášenlivé, angažované a vyznačují se (podle Maslowových klinických zkušeností) lepším vnímáním reality a klidnějším vztahem k ní, akceptováním sebe, druhých (v protikladu k neurotickým osobám), spontaneitou, jednoduchostí a přirozeností (bytostnou nekonvenčností), autonomií a aktivitou. Sebeuskutečňující se lidé bez hraničních zkušeností jsou praktičtí a efektivní. S. umožňuje osobnostní růst a je důležitou podmínkou životní spokojenosti a duševního zdraví. Motiv s. vystupuje u zdravých osob s dobře uspokojovanými zákl. potřebami. E. A. Locke (1983) pokládá Maslowovu koncepci s. za intuitivní a kontradiktorickou, neboť jedinec, který se snaží být stále něčím víc a víc, se může stát neurotikem. Nicméně koncepce s. našla velkou odezvu (jako Maslowova teorie potřeb vůbec) v současných teoriích pracovní motivace a managementu.