Psychologické směry
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
27. Psychologické směry (dějiny psychologie)
-
do 19.stol. byla součástí filosofie
-
předvědecká psychologie nauka o duši
vědomí
psychologie se rozvíjela jako součást filozofie
ANTICKÉ OBDOBÍ A STŘEDOVĚK – pojetí psychologie jako nauky o duši
duše chápána – jako princip, síla oživující tělo – odloučení duše od těla znamená smrt
jako jádro nebo podstata lidské bytosti dávající smysl jejímu životuo duši je třeba pečovat, žít v dobru a pravdě – čistá duše spojuje člověka s bohy, oddá-li se člověk zlu a lži, pak svou duši zatemňuje
Platón – duše je uvězněna v těle, její pravý život nastává až mimo něj, její vlastní život spočívá v tom, že se rozpomíná na svůj život před vtělením, probouzí v sobě vidění světa idejí – světa pravdy, krásy a nepomíjivosti
Aristoteles – je autorem spisu O duši, který je možné označit za první psychologickou soustavu. Skládá se ze tří částí. První část je úvodem, kde Aristoteles vymezuje oblast předmětu psychologie a nesnáze spojené s jeho zkoumáním. V Druhé části je podán "výměr duše". Jeho pohled je podstatně odlišný od pojetí předmětu naší vědy. U Aristotela není předmět psychologie vymezován pojmem vědomí. Byl chápán v podobě mnohem širšího obsahu, a to organického života. Pro Aristotela je projev duševna prolnut s projevem života. Každý projev života je tedy také projevem duševna., s tělem zaniká i duše, Rozlišuje duši vegetativní (rostliny), vnímavou (živočichové) a rozumnou (člověk). Jen rozumná duše se však podílí na nesmrtelném logu.
Sv. Augustin – snaha pohlédnout na vlastní život tak, aby se z jeho „běhu“ naučil pochopit sám sebe, porozumět sobě samému a vyvodit závěr pro to, jak žít dál
postavit si sám sebe jako otázku znamená nastoupit cestu obnovy sebe sama v čistotě své duše, což je základní podmínkou přiblížení se naplnění, tj. BohuTomáš Akvinský – zdůrazňuje spojitost člověka se světem přírody, duše je hluboce ponořena do tělesnosti x uvádí do duchovního světa nepomíjivosti, nesmrtelnosti, duše má několik částí: vegetativní (životní síla), senzitivní (smyslové vnímání), appetitivní (pudové usilování), motivní (místní pohyb), racionální (rozum); Tomismus: jednota těla a duše – duše pohybuje tělo, je nesmrtelná, ale potřebuje tělesnou schránku k poznávání smyslových vjemů
NOVOVĚKÁ FILOSOFIE – duše pozvolna mizí z centra zájmu jako něco příliš odtažitého; třeba nahradit něčím zjevnějším, bezprostředně daným – vědomí
René Descartes – obrat od zkoumání duše k vědomým myšlenkovým pochodům, dualista, ČLOVĚK = ROZUM = VĚC MYSLÍSÍ - RES COGITANS – substance myšlení, duše (má ji jen člověk); HMOTA = VĚC ROZPROSTRANĚNÁ – RES EXTENSA - rozprostraněnost, duše s tělem se setkává v šišince (v podvěsku mozkovém), zvířata nemají duši, jsou stroje