1. Středověká filozofie

Středověká filozofie

- je spojena především se šířením křesťanství

- to započalo misionářskou prací apoštolů v prvním století

- již v polovině 2. století se ve všech částech Římské říše vyskytovaly křesťanské obce

- křesťanství bylo oficiálně zakázané, proto musely být bohoslužby vykonávány tajně

- k nejtvrdšímu pronásledování křesťanů docházelo za císaře Nera, Trajána a Marca Aurelia

- za císaře Konstantina Velikého (323 – 337) bylo křesťanství uznáno státem

- ve středověké filozofii splynuly křesťanské nauky s myšlenkovým dědictvím antické filozofie

- toto splynutí se odehrálo ve dvou obdobích:

1. Patristika (pater = otec)

- od apoštolské doby do r. 800

- z počátku byla charakterizována spory v rámci křesťanství samotného

- to do sebe kompilovalo řeckou filozofii

- následovalo zpracování pevných křesťanských dogmat v jeden systém (Augustinové díle)

2. Scholastika (scholastik = označení nejprve pro učitele ve škole, pak misionáře a nakonec církevní učitele), 800 - 1500. Zde se odehrává spor o univerzálie, nejdůležitějším představitelem tohoto období byl Tomáš Akvinský.

Patristika

Je prolínáním křesťanství a antiky. Dochází k nové formulaci pojmu Boha (v antice bychom za boha mohli považovat například Herakleitův božský oheň, Aristotelova prvního hybatele, Platónovu ideu dobra, Parmenidovo JEDNO, panteismus stoiků…). Křesťanské pojetí Boha je jiné, člověk vůči němu stojí jako jednotlivec a mluví k němu v modlitbě. Bůh je pojímán jako stvořitel, který svou vůlí stvořil svět z ničeho. Mezi stvořitelem a stvořeným světem se tak otevírá propast. Bůh je milostivý a spásný, člověk je svou přirozeností vydán hříchu a smrti. Ke spáse (blaženosti) již nemůžeme dojít sami, k té lze dojít jen Boží milostí.

Také pohled na duši je nový – křesťanství propůjčuje duši jedinečnou důstojnost, je místem spojení člověka a Boha, zatímco pro antickou filozofii je duše většinou něčím neosobním, přírodním faktorem, pohybujícím principem... Myšlenka, že duše stojí před Bohem, je neantická. Není to, jak učil Platon, že tělo je smrtelné a duše nesmrtelná. Celý člověk je smrtelný a zkažený, dokud není obnoven znovuzrozením v Krista, pokud k tomu dojde, je to celý člověk, který vstává z mrtvých. Křesťanství vede k devalvaci přítomného světa, cíl a smysl života nehledáme na tomto světě, ale po smrti v ráji (podobně již Platón např. v dialogu Faidón). Stvoření je jedinečnou dějinnou událostí a nikoli bezčasovým aktem, mýtem, neopakuje se (jako např. u stoiků, Herakleita...).

Rané křesťanství bylo vzdělanci viděno jako náboženství pro prostý, nevzdělaný lid. Vzdělanci v něm viděli návrat k pohanské pověrčivosti. První křesťanští myslitelé proto byli apologeti (apologie = obrana) – obránci, kteří bránili křesťanství proti předsudkům. Obraceli se zejména na panovníky, aby doložili mravní kvality křesťanství, nebo alespoň to, že neohrožuje státní uspořádání. Obraceli se i na filozofy, aby jim ukázali, že křesťanské zjevení je filozofií nadřazenou všem ostatním, v tomto směru vedl své myšlenky např. Origenés (184 – 254).