1. Středověká filozofie

Střediskem vzdělanosti byly univerzity v Paříži, Kolíně, Oxfordu a Padově. Dalšími centry myšlení se staly žebravé řády - dominikáni (zal. 1216) a františkáni (zal. František z Assisi, 1182 - 1226).

Spor o univerzálie

- spor mezi realismem a nominalismem

Základ dal tomuto sporu Porfirius (představitel novoplatonismu), který v komentáři k překladu Aristotelových Kategorií píše, že neumí rozhodnout, zda rody a druhy existují pouze v intelektu, zda jsou tělesně nebo netělesné, zda existují odděleně od věcí, nebo v nich.

Na základě těchto úvah vznikly dva směry:

1. Realismus = obecnému se přiznává vyšší skutečnost než jednotlivému. Vychází z Platona a novoplatonismu z jeho idejí. Prý někde reálně existují mimo naši mysl.

2. Nominalismus = skutečné jsou jednotliviny, obecné pojmy se vyskytují jen v našem rozumu, jsou to jen jména. Vychází spíše z Aristotela, i když jeho postoj k této otázce nebyl jednoznačný. Věří, že existují v boží mysli, rozhodně mimo nás.

Realisté

Jan Scotus Eriugena (810 - 877)

Byl nejznámějším zastáncem realismu, obecné je podstatnější než jednotlivé. Světově dění je koloběhem, který v Bohu začíná a k němu se vrací. Boha nazývá tvořící a nestvořenou přírodou, z něj vychází božské myšlenky - Platonovy ideje, obecné pojmy, těm říká stvořená a tvořící příroda a z nich vzniká stvořená a netvořící příroda - jednotlivé bytosti. Toto učení mu spolu s velkou důležitostí, kterou přikládal rozumu, přineslo zavržení církví.

Anselm Z Canterbury (1033 - 1109)

- představitelem důkazu boží existence založen na tom, že existuje

„Věřím, abych rozuměl, poznal." - podřizuje myšlení víře. Rozum používá k důkazu Boží existence, který je podle něho nevývratný. Anselm podává tzv. ontologický důkaz - z pojmu nějaké věci, v tomto případě z pojmu Boha jako nejvyšší bytosti, kterou lze myslet, je odvozen důkaz její reálně existence. (Nemůžeme myslet žádné vyšší jsoucno, než je Bůh, a ten proto musí existovat nejen jako pojem, nýbrž reálně, protože jinak by muselo být myslitelně ještě vyšší jsoucno.) Tento důkaz byl již za jeho života napadán, například mnichem Gaunilem, který poukázal na to, že by jím bylo možně dokázat vlastně všechno - i existenci pohádkových bytostí nebo bájného ostrova Atlantidy (Je tu však jeden rozdíl - pojmy pohádkových bytostí si tvoříme na základě empirických poznatků a fantasie, kdežto pojem nejvyšší bytosti, nad kterou vyšší již myslet nelze, ne).

Nominalisté

Jan Roscellinus (1050 - 1120)

Říká, že skutečnost sestává ze samých jednotlivin. Obecné pojmy jsou člověkem vymyšlená jména, označení, jimiž shrnujeme podobné jednotliviny podle podobných znaků. Neexistuje bělost jako obecnina, existují jen konkrétní bílé předměty. Jeho učení bylo nakonec odsouzeno církví, protože aplikoval svůj nominalismus i na Boží Trojici (Bůh = Otec, Syn a Duch Svatý). Podle Jana je Bůh pouze pojmové shrnutí tří osob provedené v lidské mysli, a proto nemá reálnou existenci.