1. Středověká filozofie

Smírné řešení

Peter Abelard (1079 - 1142)

Francouzský církevní učitel a filozof, který vstoupil do dějin svojí láskou k Heloise, krásně neteři jednoho pařížského kanovníka, kterou unesl do Bretaně, vzali se a narodil se jim syn, její otec se sňatkem nesouhlasil a nakázal svým podřízeným, aby ho za to vykastrovali, poté Abelard strávil zbytek života v klášterech a poustevnách. Na jeho naléhání vstoupila i Heloisa do kláštera. Heloisiny pozůstatky byly po smrti pohřbeny po jeho boku. (Toto dílo bylo inspirativní pro mnohé spisovatele, např. Rousseau – Nová Heloisa).

Ve svých myšlenkách byl ovlivněn jak realisty, tak nominalisty. Obecné je ve věcech (nikoli mimo ně) - lidé se jmenují lidé nejen na základě určitých společných znaků, něco obecně lidského existuje ve všech lidech, v každém jednotlivém člověku.

Samostatným odvětvím scholastiky byla arabská filozofie. Nejznámější jsou dva křesťanští myslitelé rozpracovávající Aristotelovu filozofii. Prvním je Avicenna (980 - 1037). Podle něj je látka věčně jsoucí stejně jako Bůh, ten je pro něj nehybným hybatelem, ze kterého proudí formy, které se uskutečňují v látce. Druhým je Averroes (1126 - 1198).

Nejdůležitější postavou celé scholastiky je Tomáš Akvinský (1225 - 1274)

Byl nejmladším synem v rodině pocházející z vysoké šlechty, ve čtrnácti letech začal studovat na univerzitě v Neapoli, jeho vzorem byl Aurelius Augustinus. Přes silný odpor rodiny vstoupil do dominikánského řádu, potom studoval v Kolíně a Paříži, kde i přednášel. Je autorem mnoha děl, jak komentářů k Aristotelovi a jiným, tak děl myšlenkově originálních. Jeho nejznámějším je Suma teologická a Suma proti pohanům, které shrnují jeho filozofické a teologické myšlenky.

Snad nejdůležitějším činem pro dějiny filozofie je, že oddělil teologii a filozofii. Mezi věděním a vírou nemůže nastat rozpor. Nad říší filozofıckého poznání existuje říše nadpřirozené pravdy, která se vymyká filozofickému zkoumání a která sice rozum přesahuje, ale není s ním v rozporu. Boží existenci lze dokázat, odmítá však ontologický důkaz. Suma teologická ukazuje 5 důkazů Boží existence, které vzchází ze zkušenosti, z pozorování světa kolem nás:

1. Z pohybu - nemůže existovat nekonečná řada pohybů, musí proto existovat první pohybující, které již není ničím pohybováno (Aristotelův první hybatel).

2. Z působící příčiny - ve světě nacházíme řadu příčin, musí proto existovat i první příčina, kterou nazýváme Bohem.

3. Z nahodilosti věcí - protože věci jsou nahodilé (mohou být i nebýt), musí být něco (Bůh), co jim zaručuje jejich nutnost (že zrovna teď jsou).

4. Ze stupňů uspořádání jsoucen - předpokládá nutnou existenci nejvyššího stupně.

5. Z existence řádu a účelu ve světě (teleologický důkaz) - ten předpokládá nejvyšší bytost, která svět řídí.