17. KLASICKA RECKA FILOSOFIE

17. KLASICKÁ ŘECKÁ FILOSOFIE

- kulturním a politickým centrem se stávají Athény za vlády Perikla ½ 5.st.BC - zlatý věk Athén -
- toto období začíná působením sofistů na přelomu 5./4. stol.BC, končí roku 322-Aristotelovou smrtí
- filozofie se soustředí místo na hledání arché a kosmu na člověka a jeho místo ve společnosti

SOFISTÉ
- sofos = moudrý, sofia = moudrost
- orientace na člověka
- lidé s občanskými právy mají možnost ovlivňovat své spoluobčany a veřejné dění -> potřebují
řečnické dovednosti, znalosti faktů
- sofisté byli putující filosofové, kteří vyučovali rétoriku, gramatiku, politiku, historii, matematiku,..
- za výuku si nechávali platit (terč kritiky jiných filosofů např. Platon)
- ve skutečnosti jim nejde o hledání pravdy jako takové, ale učili své žáky, jak přesvědčit publikum o
své vlastní pravdě
- nesoustřeďují se na poznání přírody, ale na to co je užitečné pro život mezi lidmi
- sofismata = určitá pravidla, logické postupy řečnického přesvědčování (logicky dokázat i nepravdu)
- např. co jsi neztratil, to máš -> neztratil jsi rohy -> máš rohy
- eristika = umění vést spory

Protagoras z Abdéry
- bohatý, významný
- zajímal se o disciplínu orthopeia = správné užití slov
- metoda užitečná při výkladu zákonů, smluv,..
- „člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou“ -> různé osoby vnímají tutéž
věc jiným způsobem (teorie dvojí pravdy) -> objektivní pravda neexistuje
- spis: O Bozích (-> byl obviněn z bezbožnosti, vyhnán z Athén) – „O bozích nelze vědět nic, ani zda
jsou, ani zda nejsou, ani jakou mají podobu.“ -> popírá možnost poznání -> = agnosticismus

Gorgias z Leontýn
- řekl, že neexistuje jsoucno (zkoumal dosavadní koncepce svých předchůdců a zjistil, že si odporují)
-> i kdyby jsoucno bylo, stejně by nebylo možné jej poznat (ani sdělit své poznání druhému -> nikdo si
to nepředstaví stejně) -> nutně by existovalo vše, na co člověk pomyslí -> každý výrok by byl
automaticky pravdivý
- 3 zásady - „nic není“
- „je-li něco, nemůže to člověk poznat“
- „lze-li to poznat, nelze to druhému sdělit“

SOKRATES
- celý život v Athénách
- vyučil se sochařem, ale věnoval se filosofii
- nezanechal po sobě dílo – putoval městem a navazoval nahodilé hovory s lidmi, které se týkaly
lidských hodnot (ctností uplatňovaných v životě) -> chtěl, aby mu vysvětlili, co daná ctnost znamená
a pak mu dokázal, že to vlastně neví a mylně se o něčem domnívá
- zdůrazňoval to, co nevíme -> „Vím, že nic nevím.“ -> vyjadřoval pokoru před znalostmi
- přirovnával se k porodní bábě – ona dítě nerodí, ale pomáhá mu na svět, on pomáhá na svět
myšlenkám druhých = maieutika (schopnost sklízet plody vlast. Ducha)
- nikdy se nepovažoval za učitele
- vnitřní hlas daimonion – součást vesmírné božské bytosti - ozve se, když je něco špatně (=svědomí)