ACFrOgAEq1tky4NZUanPpD3tIYOg149faYQ0DiRUg0tcie-qqxzstuns9jGNGPAyWboHocF6uvebdpli5G7mVirKWOX8qsZUeuIZzsbk5ekheIUJKGCVhN0wv9fnHwUYR1emyzYyMuqlw0yYszOi

Velkou skupinu, též makroskupinu, tvoří více než 30/40 jedinců, kteří:
- se navzájem neznají, (pro funkčnost skupiny to není podstatné).
- Vztahy mezi jedinci mívají formální charakter.
- Jejich styk zpravidla není realizován bezprostředně a přímo.
- Není pro ně charakteristická soustředěnost a interakce na jednom
místě,
- přesto její příslušníky určité znaky integrují, což jim umožňuje
sledovat společné cíle.

ZSVs_MO_SOCIOLOGIE_IV 2

Rozeznáváme Velké skupiny organizované (např. politické strany) a
velké skupiny statistické (např. věkové).
Čím větší skupina je, tím důležitější se stává její soudržnost (vazba) na
základě společných idejí a společného světonázoru, náboženství a
ztotožnění se pomocí symbolů (např. vlajky, erbu, měny nebo loga).
Ne vždy ale musí mít členové velkých skupin jasný přehled o
personálním a hodnotovém ohraničení „své“ skupiny.

Podle intimity vztahů, způsobů komunikace mezi členy a vlivu na
vývoj jedince - člena dělíme skupiny na primární a sekundární.

V primárních skupinách (např. rodině) má komunikace zejména
neformální a přímý charakter. Z hlediska budoucího vývoje
jednotlivce v nich probíhá podstatná část socializačního procesu.

V sekundárních skupinách mají vztahy mezí členy formální povahu, a
stejně tomu je i v případě jejich vzájemné komunikace.
Skupinový vliv na názory a postoje jednotlivce není tak silný.

Podle způsobu vzniku, organizovanosti a způsobu vzájemné vázanosti
jedinců ve skupině dělíme skupiny na formální a neformální.
- Ve formálních existují přesná pravidla, často písemná.
- bývají přísně hierarchicky strukturovány, tj. nad. a podřízenost
- příklad (zavedená politická strana).
Neformálním skupinám dominují osobní vztahy, spontánnost,
dobrovolnost a společná správa. Bývají méně početné. Jako příklad by
šly uvést party kamarádů.

Podle charakteru členství (též sepětí jedince se skupinou) dělíme
skupiny na členské a referenční.
K členským jedinec aktuálně a fakticky patří (party),
k těm druhým se vztahuje (názorově, hodnotově, normami),
napodobuje je (např. slang, oblékání, účes), není jejich příslušníkem,
ale touží se jím stát. Sama referenční skupina o jeho zájmu nemusí
vědět.

O negativní referenční skupině, tedy o skupině, s níž člověk není a
nechce být nijak spřízněn, ke které necítí nic pozitivního, ba právě
naopak, nachází svoji identitu prostřednictvím odporu k ní,
se hovoří jako o out-group skupině.
V případě pozitivní referenční skupiny, jejímž příslušníkem jedinec
chce být, ale díky určitým okolnostem je vznik jeho členství velice
nepravděpodobný, se hovoří o imaginární referenční skupině.

Podle míry přístupnosti (též vztahu skupiny k okolí) dělíme skupiny
na otevřené (lze svobodně vstoupit i vystoupit bez hrozby zbytečných
obstrukcí),
výběrové (např. sektářské organizace nebo prestižní kluby, do nichž
lze vstoupit jen po splnění určitých podmínek) a
uzavřené (skupiny, které nemají zájem o nové členy; vystoupení z
nich může být hodně obtížné a třeba i nebezpečné /např. mafie/).