Francouzské osvícenství

Claude Adrien Helvétius (1715 – 1771)

Mechanický materialista, ateista, patrně přispěl i do Encyklopedie.

Paul Heinrich Ditrich von Holbach (1723 – 1789)

Německo – francouzský přírodovědec, mechanický materialista a ateista, autor knihy Systém přírody, kde shrnul své myšlenky. Nestvořená, věčná příroda je hmotné povahy, je souhrnem částic, které jsou v neustálém pohybu. V etice je zastáncem utilitarismu.

Samostatnou a nezařaditelnou osobností francouzského osvícenství byl Jean Jacques Rousseau (1712 – 1778), který je zároveň považován za iniciátora myšlenek preromantismu.

Narodil se v Ženevě, byl vychován ke kalvinismu, Ženevu opouští, žije v Savojsku a přestupuje ke katolictví, později se vrací opět ke kalvinismu. V letech 1741 – 1755 žije v Paříži a na venkově poblíž Paříže. Roku 1762 prchá z Francie kvůli pravděpodobně neopodstatněné obavě před zatčením (Rousseau měl psychické problémy, trpěl stihomamem, pokusil se i o sebevraždu) do Švýcarska a Anglie (kam ho pozval Hume, u něj také rok a půl žil, potom se ale opět projevil Rousseaův stihomam - obvinil Huma, že ho sleduje…). Rou 1770 se vrátil do Paříže a později žil na zámku poblíž Paříže u bohatého šlechtice, svého obdivovatele, kde také zemřel. Měl 5 dětí, které pravděpodobně všechny dal do sirotčince (stav tehdejších sirotčinců byl žalostný, byla zde vysoká úmrtnost).

Psal nejen filozofická díla, ale i opery (Vesnický věštec) a romány (Julie neboli Nová Heloisa – z části inspirované životním příběhem středověkého myslitele P. Abelarda, z části životem vlastním). Do Encyklopedie přispíval zejména hesly o hudbě.

Proslavil se Rozpravou o vědách a umění – Dijonská akademie vypsala soutěž na téma jak pokrok ve vědách a umění přispěl k lepšímu životu, morálce…, jednalo se o typicky osvícenskou otázku, na niž se očekávala osvícenská odpověď (tedy jak přispěl…), nicméně Rousseau odpověděl již v duchu nově přicházejícího myšlení – pokrok ve vědách a umění vůbec nepřispěl k lepšímu životu, naopak. Překvapivě získal druhé místo – doba již patrně uzrávala pro nové myšlenky.

K jeho dalším dílům patří: Rozprava o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi, O společenské smlouvě a Emil čili O výchově.

Rousseau tvoří protiklad k racionalismu, stejně jako Pascal hovoří o pravdách srdce, citu.

Podobně jako Hobbes se zabývá člověkem v přirozeném stavu, pro Rousseaua je ale člověk v přirozeném stavu dobrý, má přirozený cit, soucit. Je ale divochem – ještě neprošel socializací, neosvojil si jazyk, jeho činnost se omezuje na uspokojování potřeb nezbytných k přežití. Lidé jsou zde svobodní a nezávislí (Být svobodným je tedy podle Rousseaua lidskou přirozeností, lidství spočívá ve svobodě, nikoli v inteligenci, rozumu.)

Přirozený stav ale netrvá stále, dochází ke zmnožování potřeb, vzniká soukromé vlastnictví, to vše vede ke zrodu kultury a civilizace, které musely vzniknout, člověk má totiž přirozenou potřebu zdokonalovat se. Spolu se vznikem soukromého vlastnictví došlo k zespolečenštění – vytvořili jsme si jazyk, zdokonalili rozum. To sebou ale přineslo zášť, války a neustálé bujení potřeb. Přirozeně dobrá láska k sobě samému se změnila v sobectví a egoismus, došlo k úpadku mravů a touze po zbytečném přepychu.