ZSV_MO_SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE

SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE

je oblast psychologie, která se zabývá

- otázkami lidských interakcí

- a mechanismy začleňování lidí do mezilidských vztahů.

Oblasti:

- Sociální poznávání

- Sociální komunikace

- Mezilidské vztahy

- Agrese

- Sociální konflikty

Sociální poznávání = poznávání sociálních jevů (např. mezilidských vztahů) a objektů (druhých lidí).

Sociální percepce = způsob, kterým si vytváříme dojmy o druhých.

Sociální percepce zahrnuje

a) vnímání zjevu a chování člověka,

b) objasnění (interpretaci) tohoto chování.

Během sociální percepce se často vyskytují zkreslení a chyby. Např.:

1) haló efekt - hodnocení druhého podle výrazného znaku jeho

osobností, který pozorujeme (jedná se o nejčastější chybu);

2) efekt primárnosti - na formování dojmu mají větší vliv rysy

zaznamenané jako první. Pozdější informace jsou ignorovány,

redukovány či potlačovány (např. poznáme-li nějakého člověka

jako veselého, milého a společenského, považujeme jej za takového

už trvale);

3) efekt novosti - větší vliv na formování dojmu má nejnovější

informace (tato chyba není tak obvyklá);

4) efekt shovívavosti - tendence jedince k lepšímu hodnocení lidí, ke

kterým má dobrý vztah (člověk tak může podceňovat nedostatky

nebo naopak přeceňovat úspěch oblíbeného jedince);

5) chyba centrální tendence - vyhýbání se extrémnímu hodnoceni

druhých;

6) chyba blízkosti - časová nebo prostorová blízkost vede k

obdobnému posuzovaní (např. lidem, kteří patří k určité skupině, v

níž je nám dobře, připisujeme podobné pozitivní vlastnosti);

7) předsudky - jedinci jsou připisovány vlastnosti na základě Jeho

příslušnosti k určité sociální skupině (např. na základě pohlaví,

rasy či národnosti);

8) projekce - pozorovatel má tendenci promítat do pozorované osoby

své vlastnosti a prožitky;

9) očekávání - rozlišujeme pozitivní a negativní (pokud mám pozitivní

očekávání, více si všímám pozitivního chování a kladných

vlastností druhého člověka a naopak).

Sociální komunikace

Komunikaci můžeme definovat jako předávání a přijímání významů mezi lidmi.

Rozlišujeme verbální a neverbální komunikaci.

- Verbální k. je základní způsob předávání a přijímání významů.

Předpokladem je znalost jazyka (kombinace zvuků, slov, významů a

pravidel).

Schopnost dorozumívat se jazykem se nazývá řeč.(nástroj myšlení:

umožňuje formulování myšlenek a jejich sdílení

Verbální komunikace probíhá ve dvou liniích:

■ obsahové (tematické) - to, co si lidé mezi sebou sdělují,

■ výkladové (interpretační) - to, jaký smysl lidé přikládají probíranému tématu.

U verbální komunikace rozlišujeme psanou a mluvenou formu. Mluvená forma má dvě roviny:

• obsahovou (to, co chce jedinec sdělit) a

• formální, jež obsah řeči doplňuje (např. barva hlasu, rychlost projevu a přestávky v něm).