ZSV_MO_SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE

2/ sociální - mezi dvěma či více osobami. Jsou způsobeny protichůdnými zájmy, motivy…

V rámci sociálních konfliktů rozlišujeme:

a) interpersonální - mezi dvěma či více osobami;

b) skupinové - v malých nebo velkých sociálních skupinách.

Střet člena skupiny se skupinou, skupiny s „cizincem“, nebo

střetu dvou či více členů skupiny mezi sebou;

c) meziskupinové - mezi malými i velkými sociálními skupinami.

Konflikty lze řešit třemi způsoby:

A/ autoritativně - řešení je založené na moci nebo síle, bývá vynucené

(např. řešení soudní cestou);

B/ alternativně - umožňuje účastníkům zvolit zda a jakým způsobem

konflikt vyřešit. Např.;

B1) vyhýbání - ignorováni či potlačování problému, jde

jen o dočasné řešení;

B2) kompromis - hledání řešení, které je přijatelné pro

zúčastněné, strany hledají řešení společně;

C/ intervence třetích stran - využívá se v případě, kdy se konflikty

přemění na dlouhodobé a náročné. Za asistence třetí strany se

zprostředkovává dohoda (mediace). Třetí strana (mediátor) směřuje

aktéry k hledání řešení jejich konfliktu.

SOCIALIZACE

prostředí, do něhož se člověk rodí a v němž žije, je kvalitativně něco zcela odlišného než prostředí přírodní.

je to celý systém specifických životních podmínek, který vyžaduje specifické způsoby adaptace a který vytváří specifický druh psychiky.

Žijí-li zvířata především vazbou na přírodní, tj. fyzikálně chemické vlivy, žije člověk především vazbou na symboly jako produkty kultury, vazbou na instituce a organizace, které vytvořila (písmo, řeč, peníze…).

Primární vliv kultury zprostředkovává člověku rodina, do níž se jako dítě rodí.

Jednou z jejích funkcí je uvést ho do života v rámci konkrétního kulturního prostředí, tj. naučit ho orientaci ve světě symbolů, ale i předmětů denní potřeby, ve světě společenských zvyklostí a hodnot, naučit ho kulturním návykům slušného chování, sebeobsluhy, tělesné hygieny atd.

Tento proces seznamování se člověka s konkrétním kulturním prostředím jeho rodiny a osvojování si kulturních způsobů chování, ale i cítění a interpretace skutečnosti, se nazývá socializace.

Je to v podstatě, jak již bylo podotknuto, proces sociálního učení, tj. učení, které se odehrává v sociálních situacích a vyžaduje osvojení žádoucích způsobů chování (rolí).

Sociální zkušenosti dítěte vůbec vytvářejí tzv. bazální osobnost, tj. jakýsi psychický základ, odrážející konkrétní situaci dítěte a s ní spojené emoce: její základní dimenzí je tzv. bazální jistota či nejistota (úzkost), jejímž zdrojem je dostatek nebo nedostatek pozitivních citových vztahů projevovaných dítěti rodiči a s tím související strategie rodinné výchovy, míra sociální izolace dítěte a další.

Protože emoce hrají v upevňování zkušeností rozhodující význam a protože zkušenosti formují osobnost dítěte, je období do 3-4 let věku dítěte rozhodujícím formativním obdobím.