Pracovní právo přednášky

! Úprava konkurenční doložky v obou základních předpisech upravujících pracovněprávní vztahy ve veřejné správě je diametrálně odlišná..

▀ V případě úředníků územně samosprávných celků je uzavírání konkurenční doložky jednoznačně nepřípustné (§ 40)

▀ Pokud se jedna o státní zaměstnance při výkonu státní služby není použit pojem konkurenční doložka ale zákaz konkurence, což je právní institut typicky pro korporační právo.

Zákaz konkurence lze uváděným státním zaměstnancům stanovit služebním úřadem při zařazení či jmenování na služební místo nebo je možno jej sjednat dohodou. Podmínkou ovšem, že se bude jednat o okruh služebních míst, které stanovila vláda v rámci každoroční systemizace. Pro takto stanovená služební místa platí, že zákaz konkurence lze stanovit :

Oproti zákoníku práce přísluší bývalému státnímu zaměstnanci peněžité vyrovnání ve výši předchozího průměrného výdělku po celou dobu trvání zákazu konkurence.

Pokud ovšem došlo k porušení zákazu konkurence ze strany osoby, již byla uložena, je tato povinna vrátit služebnímu úřadu dvojnásobek poměrné části peněžitého vyrovnání, která se určí počtem dnů od počátku porušení zákazu konkurence do konce jeho trvání.

VIII.

Pracovní cesty

Vysílání na pracovní cesty: (nemusí být ve smlouvě obsaženo, pak je nutno sjednat dohodu pro každou pracovní cestu) ► zaměstnanec souhlasí se svým vysíláním na pracovní cesty po dobu trvání pracovního poměru

! Za situace kdy zákon o úřednících neobsahuje zvláštní úpravu pracovní cesty, platí obecná úprava zákoníku práce i pro úředníky územně samosprávných celků. V případě státní služby zákon používá místo pojmu pracovní cesta jeho „služebního“ ekvivalentu, tj. služební cesta, na kterou je možno vyslat státního zaměstnance, aniž je to sjednáno předem. Přitom státní zaměstnanec je povinen nastoupit služební cestu i ve dnech pracovního klidu, jestliže to je k plnění úkolů služby nezbytné. Jinak se ale jedná o totožnou úpravu se zákoníkem práce, včetně vymezení osob, které nelze vyslat. Následující výklad je proto platný jak pro pracovní, tak pro služební poměr.

Zákoník práce podmiňuje změnu obsahu pracovního poměru formou vyslání zaměstnance na pracovní cestu oboustrannou dohodou zaměstnance a zaměstnavatele. Jinak řečeno, souhlasnou vůlí zaměstnance s vysláním na pracovní cestu. Nesouhlas zaměstnance s vysláním na pracovní cestu nemůže pak mít pro zaměstnance pracovněprávní následky. Dohodu je samozřejmě možno uzavírat individuálně před každou pracovní cestou.
To bude aktuální zejména, když zaměstnanec odmítne dát svůj souhlas „generálně“
již v pracovní smlouvě. Pro zaměstnavatele však bude nepochybně výhodnější, pokud souhlas zaměstnance k vysílání na pracovní cesty bude v pracovní smlouvě již obsažen. Nebude tak nucen dosáhnout souhlasu zaměstnance před každou pracovní cestou. Z ustanovení zákoníku práce o vysílání na pracovní cesty (§ 42) nevyplývá, že by zmiňovaná individuální dohoda musela být uzavřena pouze písemně. Za souhlas (konkludentní) – uzavření dohody je možno považovat samotné nastoupení na pracovní cestu určeným zaměstnancem.