Otázka č. 1 - Psychologie

Aristoteles (384 – 322 př.n.l.)

→ viz otázka č. 21

- největší antický/starověký myslitel

- spis „O duši“ → považován za zakladatele (více se věnuje nitru), věda se vyvinula až v 19. století

- žák Platona → odklon

• 3 základní typy oduševnělosti:

1. nejnižší – vegetativní duše – rostliny

2. vyšší – smyslová duše – jsou jí obdařena i zvířata

3. nejvyšší – rozumová duše – schopnost uvědomovat si sebe sama – člověk

- zoon politikon = tvor společenský

→ To, čím jsme, není založeno v chytrosti umožňující vyzrát na svět a nabýt nad ním vlády, ale v naší rozumnosti, v rozumovém poznání, které nám umožní vhled (= způsobilost duše), tím člověk naplňuje účel svého života – koná dobro

• „Staň se, čím jsi.“

• 3 hlavní ctnosti (mohutnost duše)

1. moudrost

2. odvaha

3. uměřenost

   • „Každá ctnost lze vymezit extrémy, přičemž platí, že extrémy ve všech podobách jsou špatné.“

- středověký názor na duši – ovlivněn církví:

- lidský rozum je nedokonalý, ve srovnání s božským

- duše je víc, než tělo, tělo jen svádí duši k „hříchu“

sv. Augustin (354 – 430 n.l.)

→ viz otázka č. 22

• dílo „Vyznání“

  • „Stal jsem se sám sobě otázkou.“

- postavit sám sebe jako otázku znamená nastoupit cestu obnovy sebe sama v čistotě své duše - to je základní podmínka přiblížení se naplnění, tj. Bohu

Tomáš Akvinský (1225 – 1274)

→ viz otázka č. 22

• zdůrazňuje spojitost člověka se světem přírody

• navazuje na Aristotela

• jeho duše je na jedné straně hluboce ponořená do tělesnosti (život v pomíjivosti), na straně druhé ho uvádí do duchovního světa nepomíjivosti, nesmrtelnosti, činí ho účastným na řádu věcnosti → nesmrtelnost duše – spojitost s tělem i Bohem → člověk je jednotou duše a těla

Druhá etapa: Téma vědomí

- s příchodem novověku pojem duše ustupuje do pozadí → spor o důležitost rozumu a smyslů pro poznání skutečnosti

René Descartes (1596 – 1650)

→ viz otázka č. 23

• razí cestu ke zkoumání vědomých myšlenkových pochodů

• racionalista

John Locke (1632 – 1704)

→ viz otázka č. 23

• jako první navrhuje metodu „zkoumání toho, co probíhá v mysli“ (tedy vědomí) → metoda introspekce

• empirik

  • „Nic není v rozumu, co by dříve nebylo ve smyslech.“ (x R. Descartes)

• tabula rasa → inspiroval směry, které kladly jednoznačný důraz na vliv prostředí na člověka (např. behaviorismus)

• zavádí 2 pojmy (v díle Esej o lidském rozumu)

- sensation – počitky a vjemy (vnější objekty)

- reflexion – něco, co naše mysl vytváří samostatně → složitější ideje

Gottfried Wilhelm Leibnitz (1646 – 1716)

→ viz otázka č. 23

• za podstatu světa považuje monády – duchovní jednotky, tvoří vše, co na světě je

• náš život – odehrává se z naší monadické niternosti, ne z podnětů a tlaků okolí(x J. Locke)

• inspirace směrů, které kladou důraz na svébytnost osobnosti