17A - Reformy meidži v Japonsku; význam v dalším vývoji země. Srovnání se soudobým vývojem v Číně.
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Mezi velmocemi dochází k rozdělení Číny na sféry vlivu a zájmové sféry (vrcholí v letech 1895-96). Británie má jižní Čínu a údolí řeky Jang´c, Francie získala práva na využití nerostného bohatství v jižních a jihozápadních provinciích, Německo získalo koncese v Tiencinu /prostě někde na severu/ a Rusko právo na výstavbu železnice v Mandžusku. V roce 1897 je pro cizí obchod otevřeno již 34 čínských přístavů. V roce 1898 získává Německo právo na využití nerostného bohatství.
Koncem července 1898 musela Čína otevřít všechny řeky a vnitrostátní vodní nádrže pro cizí lodní dopravu.
V Číně vzniká řada revolučních hnutí: například Svaz pro obrodu Číny v čele se Sunjatsenem. Začalo sto dní reforem. Císař chtěl přeměnit Čínu v silný a nezávislý stát. Chtěl rozvoj strojírenství, moderní soukromé školy, vydávat noviny, časopisy a překlady cizích knih. Císařovna však dne 21. září 1898 císaře zatkla a vydala výnos o obnovení svého regentství. Většinu vydaných výnosů ihned zrušila.
V roce 1899 se na severu Číny v provincii Šan-tung začalo vznikat povstání boxerů. Jejich cílem bylo zničit cizince a vyhnat je z Číny. Postupně se povstání šířilo na jih a účastníci ničili cizí misie a podniky. Císařovna pustila boxery do Pekingu a 20. června 1900 vyhlásila mocnostem válku. Mocnosti se rozhodli zakročit a sestavili intervenční armádu. Účastnili se Británie, USA, Japonsko, Francie, Rusko, Německo, Itálie a R-U. Vláda otočila a snažila se povstalce potlačit. V srpnu vstoupila intervenční armáda do Pekingu. Dne 7. září 1901 byl podepsán tzv. Závěrečný protokol, který zakotvil polokoloniální postavení Číny. Číňané museli do třiceti let zaplatit obrovskou kontribuci, nesměli udržovat vojska v oblasti hlavního města a kupovat v zahraničí zbraně.
Srovnání Japonska s Čínou: Japonsko se zdálo v pol. 19. st. slabší než Čína, protože bylo nejednotné, na rozdíl od centralizované a byrokraticky spravované Číny. Japonsku chyběla i ohromná rozloha skrývající obrovský potenciál, který Čína měla. Číňané už ve starověku věřili, že jsou jedinou civilizovanou zemí – říší středu – a doufali, že to „barbaři“ pochopí a uznají jejich nadřazenost. Na „evrop. barbarech“ neviděli nic, co by stálo za napodobení či převzetí, zatímco Japonci hned při návratu císaře k moci deklarovali, že cizí kultura zná mnohé, co je třeba převzít. Všichni Japonci si ihned při prvních kontaktech s cizinci byli vědomi nebezpečí, jež jim hrozí, na rozdíl od Číny, kde rozsáhlé vnitrozemí nemělo nejmenší ponětí o hrozbě, jež stála na hranicích země. Prostě Japonci byli chytřejší, využili znalosti okolního světa, stali se ekonomicky i vojensky silní, a tak se z nich nestala kolonie.