2A - Francouzská revoluce (její politické ideje, programy a režimy; vývojové fáze). Ohlas a vlivy revoluce v sousedních zemích. Odraz v českém prostředí. Francouzská revoluce v historiografii.
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
V červnu 1791 se Ludvík XVI. pokusil o útěk. Byl však poznán v jednom hostinci, ve kterém se stavěl na poslední zastávce před opuštěním Francie. Byl poznán podle jeho podobizny na minci. Projevují se spory mezi radikálními a umírněnými směry ve vztahu ke králi. Radikální chtějí krále sesadit, umírněné směry (Národní shromáždění zastupující liberální buržoazii) se chtějí dohodnout s králem na kompromisu.
V září roku 1791 byla přijata ústava. Francie se tím stala konstituční monarchií, politická moc byla rozdělena na výkonnou moc, kterou představoval král, zákonodárnou moc, kterou představovalo Národní shromáždění (bylo voleno na dva roky, zástupci voleni podle majetkového cenzu) a na soudní moc, kterou tvořili volení soudci. Tato ústava zajišťovala sice moc buržoazii, ale nezajistila plná práva dělnictvu ani otrokům v koloniích.
V září roku 1791 Ludvík XVI. přísahal věrnost ústavě a tím se rozešla konstituanta (Ústavodárné Národní shromáždění). Na politické scéně se objevilo několik politických klubů. Nejdůležitější byli Jakobíni, Cordeliéři a Girondisté. Vůdcem Jakobínů byl Maximilien Robespierre. Jakobíni se nazývali podle kostela, ve kterém se společně scházeli. Mezi Jakobíny patřila radikální inteligence a střední buržoazie. Vůdci Cordeliérů, neboli společnosti lidských práv, jak se nazývali, byli Jean Paul Marat a Georges Danton. Cordeliéři vydávali noviny nazvané Přítel lidu. Mezi Girondisty se řadila liberální buržoazie, obchodníci, finančníci a průmyslníci. Tyto politické kluby spolu soupeřily o moc v Národním shromáždění.
Zatím v emigraci (hlavně Porýní s centrem v městě Koblenz a Rakouské Nizozemí (pozdější Belgie) byla za podpory Rakouska a Pruska přijata Pilnická deklarace, která říkala, že cílem emigrace je obnovit ve Francii monarchii, a to i vojenskou silou.
I nad Francií se houpala myšlenka na válku. Hlavními propagátory války ve Francii byli Girondisté, kteří chtěli touto cestou definitivně zlikvidovat plány emigrace a zároveň posunout hranici Francie s Německem na Rýn. Válku podporoval i král, ale z opačného důvodu. Král doufá v porážku revoluční Francie a tím ve změnu poměrů a ke znovunastolení jeho absolutistické vlády. A tak na jaře roku 1792 Francie vyhlásila Rakousku válku. K Rakousku se přidala Anglie a Španělsko, a tím vznikla první protifrancouzská koalice. Koalice pronikla na francouzské území. Ta ale na válku nebyla příliš připravena. Panoval zde nedostatek zbraní a hlavně vojáků, což vedlo k vyhlášení hesla „vlast je v nebezpečí“, čímž byli do armády voláni dobrovolníci.
V srpnu 1792 v Paříži vypuklo povstání v jehož čele byl Georges Danton. Král byl sesazen a zajat. Tím ve Francii skončila monarchie a moc převzala komuna (revoluční výbor). Byly vyhlášeny volby do Národního konventu, ve kterém získali převahu přívrženci republiky.