4A - Vídeňský kongres a nová politická architektura kontinentální Evropy. Zásady udržování její stability.
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Vídeňský kongres (1814 – 1815; „tančící kongres“)
Nejvýznamnější mocnosti, které se sešly ve Vídni, měly jednat o uspořádání moci po svržení Napoleona. Důležitou roli zde hrál ruský car Alexandr I., rakouský císař František I. a kníže Metternich, pruský král Fridrich Vilém III. a francouzský ministr zahraniční Charles Talleyrand, který uplatňoval tzv. „princip legitimity“ (panovník z rodu Bourbonů je zákonným představitelem).
Výsledkem Vídeňského kongresu byl Pařížský mír (přerušen 100denním císařstvím).
Cíle:
ukončit války, obnovit politické poměry k roku 1792 (anulovat územní změny, ke kterým došlo v důsledku válek);
restaurovat poměry ve Francii (návrat dynastií a obnova absolutismu);
vznik Svaté aliance jakožto spolku, který má zabránit revolučním myšlenkovým hnutím. V případě vypuknutí revoluce proti ní okamžitě zasáhnout (i vojenskou silou), k alianci se přidali téměř všichni provinilci (ne Anglie).
Územní změny: hranice Francie se vrátily k roku 1792, byly vytvořeny personální unie (spojení Švédka a Norska; Holandska a Belgie); Švýcarsko získalo tři nové kantony a neutralitu; Německo zůstalo rozdrobeno; Rakousko získalo Lombardii, Benátsko, Tyrolsko a Terst; Británie si udržela své území (Kapsko, Ceylon, Malta). Vídeňský kongres znamenal vyrovnání sil mezi pěti velmocemi (Rakousko, Rusko, Francie, Prusko, Velká Británie). Znovuobnovené Polsko připadlo Rusku (kongresovka), nastává zde rusifikace.
V roce 1815 (po bitvě u Waterloo) byl uzavřen druhý pařížský mír. Změnily se hranice Francie (hranice z roku 1790); Francie musela platit válečné reparace a vydržovat na svém území 1,2 milionu cizích vojáků (později počet klesl k 200 000) a vrátit Itálii umělecká díla. Vznikl Německý spolek tvořený 34 německými státy a 4 svobodnými městy – Hamburg, Brémy, Lübeck, Frankfurt nad Mohanem – zde zasedal spolkový sněm (ten byl ale bezmocný a neschopný). Členy Německého spolku se stalo i Prusko a Rakousko.
Kvietismus = „Evropa je unavena válkami a revolucí, je nutný klid a pořádek, přičemž tento stav zajistí policie, církev a cenzura.“ (Metternich). Od 1815 do 1848 je doba Metternichova absolutismu; snaha o status quo = neměnnost.
Poté, co prohrál bitvu u Waterloo (18. 6. 1815), byl Napoleon donucen definitivně abdikovat, byl zadržen a zbytek svého života strávil na ostrově sv. Heleny.
Konec Svaté říše římské a vznik Svaté aliance
Jednou z poměrně důležitých změn, které přetrvaly i přes Vídeňský kongres, byl oficiální konec existence Svaté říše římské národa německého. Stalo se tak 6. srpna 1806, kdy byl poslední římský císař František II. donucen na svůj trůn abdikovat. Příčinou tohoto kroku, který udělal definitivní tečku za skomírajícím císařstvím, nebyl nikdo jiný než Napoleon. Ten víceméně donutil šestnáct států, aby oficiálně opustily Svatou říši římskou a sdružili se do nově vzniklého tzv. Rýnského spolku (vznikl 12. července 1806). Po porážce Pruska v bitvě u Jeny a Auerstedtu se do Rýnského spolku (někdy též Rýnská konfederace) přidaly další státy. Císař František II. začal tedy užívat pouze titul císaře rakouského, který vytvořil v roce 1804 (jako rakouský císař se jmenoval František I.).