4A - Vídeňský kongres a nová politická architektura kontinentální Evropy. Zásady udržování její stability.

Slábnoucí moc Osmanské říše společně s dlouhým utlačováním pravoslavného křesťanského obyvatelstva vedlo na počátku 19. století k několika povstání Srbů a Řeků. Ta však byla vždy krvavě potlačena. Pokus o vyhlášení řecké nezávislosti roku 1822 vedl k dalšímu krveprolití na řeckém ostrově Chios (v Egejském moři). Po tomto masakru se však Řekové dočkali pomoci z Evropy – do Řecka přicházeli dobrovolníci a později také válečné námořnictvo Spojeného království, Francie a Ruska, které porazilo Turky v roce 1827 u Navarinu. Roku 1828 se přidali i ruští pěšáci.

Povstání skončilo nejlépe pro Řecko, které bylo roku 1830 uznáno jako samostatný nezávislý stát – království v čele s Otou Bavorským. Srbsko bylo dále součástí Osmanské říše, ale byla mu zaručena větší autonomie.

Zajímavé je, že Svatá aliance po prvních zprávách o povstání v Řecku uvažovala ne o pomoci povstalcům, ale právě naopak o jejich potlačení, tzn. pomoci osmanskému sultánovi, z pohledu členů aliance právoplatnému monarchovi. Až masakr na ostrově Chios (odveta za řecké masakry muslimů), který vzbudil silné sympatie s řeckým hnutím v řadách evropské veřejnosti, vedl ke změně postojů Svaté aliance. Podporou povstalců byl ale narušen její samotný smysl a právě od této doby (povstání v Řecku, Francii a v Nizozemí) můžeme datovat její praktický (ne formální) rozpad. Jednotliví členové nadále zastávali především vlastní zájmy, ačkoliv navenek byla ještě prezentována jednota.

Povstání v Polsku

Polsko jako samostatný stát se na mapě Evropy nevyskytoval již od roku 1795, kdy došlo k poslednímu, třetímu, dělení Polska. Území bývalého státu bylo rozděleno mezi Rusko, Rakousko a Prusko. Území pod ruskou nadvládou se od Vídeňského kongresu 1815 označovalo jako Polské království (Kongresovka) – vládl zde sice příslušník ruského carského rodu, ale jednalo se o jistou formu autonomie – úředním jazykem zůstala polština a existoval zde dále i sněm.

Červencová revoluce, která se odehrála roku 1830 ve Francii, inspirovala radikální vlastence v Polsku k uspořádání povstání. To vypuklo v listopadu 1830, kdy byla vyhlášena nezávislost na ruském caru Mikulášovi I. Povstání vyprovokovala snaha nového cara o potlačení liberalismu a omezení autonomie Kongresovky. Povstalci, kterým se nedostala pomoc od ostatních evropských národů, však neměli nad Rusy vojenskou převahu, a byli v dubnu následujícího roku poraženi. Rusové kontrovali pokus o zvrat omezením ústavy, zavedením ruské měny, zrušením polského vojska a také většiny polského školství. Nastala doba rusifikace, které silně pocítila i polská katolická církev, která přišla o svůj majetek ve prospěch státu a pravoslavné církve. Po těchto opatřeních většina polské opozice emigrovala.