7A - Revoluční a národně osvobozenecká hnutí v Evropě ve 20. a 30. letech.

BELGIE

Vznik samostatného Belgického království byl inspirován Červencovou revolucí v Paříži r.1830. Uznání nezávislosti Belgie bylo průlomem evropské soustavy nastolené Vídeňským kongresem 1815. Belgie (dříve Rakouské Nizozemí) byla součástí Království spojeného Nizozemí s králem Vilémem I. Oranžským. Ačkoli valonští i vlámští Belgičané měli ve spojeném království početní i hospodářskou převahu, rozhodujícím se stal holandský vliv. Holandština byla ustanovena státní řečí, 2 miliony Holanďanů delegovalo do dolní komory dvoukomorového parlamentu stejný počet poslanců jako 4 miliony Belgičanů, většinu státních úřadů obsazovali Holanďané, atd. Nadto holandský protestantismus, zasahující do školství a církevní politiky (vypovězení jezuitů) se potýkal s belgickým katolicismem. Holandský státní dluh 575 milionů guldenů byl rovnoměrně rozložen na obě části státu, ač vlastní belgický dluh činil jen 26 milionů. Poslední kapkou bylo vypovězení politických vůdců Belgičanů (mj.de Potter) ze země. Hlavní politické strany, liberály a katolíky, spojilo úsilí o administrativní oddělení od Holandska.

Signál k povstání dalo v den králových narozenin 24.8.1830 bruselské znovuuvedení opery „Němá z Portici“, zakázané pro scény z revoluce. Srocený dav spálil i dům ministra van Mannena a žádal jeho odvolání. Proti zasahujícímu vojsku se postavila Národní garda. Belgická delegace odjela do Haagu za králem s požadavky administrativního oddělení a zrovnoprávnění Belgie, úpravy daní, nového volebního řádu a svolání sněmu do Bruselu, Vilém I.je však nepřijal.

Povstání se rychle z Bruselu přelilo do dalších provincií. Královské vojsko bylo 23.-26.9. při útocích na Brusel odraženo a předáci koalice Louis de Potter a Charles Rogier 24.9. zformovali prozatímní vládu žádající úplnou samostatnost. Po vytlačení vojska z Belgie se 10.11.1830 po volbách sešel Národní kongres a přijal ústavu.

Vznik Belgie postavil velmoci před otázku revize vídeňského ustanovení z roku 1815. Nakonec se prosadil francouzský názor a na londýnské konferenci 5 mocností bylo 20.12.1830 uznáno rozdělení Nizozemského království. Podle nové ústavy z 7.2.1831 byl povolán Leopold I. Sasko-koburský do čela konstituční monarchie s rozhodujícím vlivem vysoké buržoazie a kléru. Belgickou „věčnou neutralitu“ garantovaly Francie, Anglie a Prusko 26.6.1831. Vilém I.Oranžský odmítl nezávislost Belgie uznat a v srpnu 1831 vpadl do země. Belgická vojska byla poražena, ale z pověření londýnské konference velmocí francouzská vojska vytlačila nizozemské jednotky z Belgie. Příměří bylo uzavřeno r.1833 a definitivně byla belgická otázka urovnána londýnským protokolem z 19.4.1839.

RAKOUSKO

Velké starosti přinesl r.1830 Rakousku. Muselo zasáhnout proti povstání v Itálii, jež vypuklo v Modeně, Parmě a v Romagni. Italové spoléhali na francouzskou pomoc, což dokládá faktický konec Svaté aliance, která se omezila na Rakousko, Prusko a Rusko. Tito „východní velmoci“ byly nadále rozhodnuty čelit jakýmkoli pokusům o změnu kongresového systému z roku 1815.