7A - Revoluční a národně osvobozenecká hnutí v Evropě ve 20. a 30. letech.

Hnutí solidarity s Polskem se rozšířilo po Německu a společně s dřívějším ohlasem Červencové revoluce vedlo k řadě lokálních vzpour na celém území Německého spolku. Obecnou tendenci vyjadřovaly liberální programy svobody tisku, zřizování mešťanských gard, odstranění cel a snížení daní a povolení ústavy. Vystoupení namířená k upevnění celoněmecké jednoty pokračovala i během 30.let.

Když dva publicisté vyzvali k setkání všech svobodomyslných sil, přišlo na hambašskou slavnost, konanou od 27.do 30.5.1832 asi 30 000 lidí. Zatímco před patnácti lety se wartburské slavnosti zúčastnili především profesoři a studenti, sešlo se na zámku Hambach u Neustadtu také mnoho měšťanů, řemeslníků a dělníků. Ve slavnostních projevech požadovali řečníci svobodné a sjednocené Německo a netajili se tím, že lid je rozhodnut provést dílo sjednocení sám, pokud panovníci nesestoupí ze svých „trůnů v oblacích“. Tak dali zřetelně poprvé najevo, že osvobozenecké hnutí může usilovat o řešení i přes hlavy panovníků. Zároveň účastníci shromáždění vyhlásili svou podporu boji za svobodu jiných evropských národů, především Francouzů a Poláků.

Metternich využil této akce, aby v Německém spolku prosadil další represe: svoboda tisku, spolčování a shromažďování byla maximálně potlačena. Někteří iniciátoři hambašské slavnosti byli zatčeni, jiní uprchli do zahraničí.

ITÁLIE

R.1815 se Ferdinand definitivně vrátil ze sicilského vyhnanství. Murat si sice chtěl stůj co stůj zachovat své nové království, a to i po Napoleonově pádu - byl však poražen a zastřelen při opětovném pokusu zmocnit se Neapole. Nejprve se zdálo, že panovník znovu nastolený z milosti Svaté aliance, se poučil z minulých událostí a bude nyní vládnout demokratičtěji než dříve. I první zkušenosti tomu taky nasvědčovaly: král se zavázal zachovat občanské svobody, napoleonský zákoník měl zůstat nadále v platnosti a univerzita byla podstatně rozšířena. Mezi tím se však situace zkomplikovala tím, že Ferdinand, když přijal titul krále obou Sicílií, hodlal zrušit dosavadní samosprávu tohoto ostrova a bránil kromě toho dalšímu rozdělování pozemků mezi chudé rolníky. Tímto nepřímo podporoval růst banditství – odvěké metly jižní Itálie. Rostoucí nespokojenost mezi středním stavem měla dále za následek , že se znovu rozmohlo karbonářské hnutí a to hlavně v armádě. Již v letech 1817-1818 došlo v některých oblastech k nepokojům.

R.1820 vypuklo povstání. Do jeho čela se postavil Guglielmo Pepe – karbonář s protibourbonským smýšlením. Toto hnutí rychle rostlo. Královské vojsko vyslané k jeho potlačení se buď rozuteklo, nebo se přidalo k povstalcům. Králi nezbylo nic jiného, než schválit vyhlášení nové ústavy, která byla založena na národní suverenitě a nezávislosti. Jejím hlavním orgánem měl být volený parlament. Toto sice ještě více posílilo separatistické tendence na Sicílii, centrální moc však využila nejednotnosti revolucionářů a nakonec se jí povedlo dovést ostrov k poslušnosti. Nač nestačil král, to zařídila Svatá aliance Ta totiž rozhodla, znepokojena vývojem událostí, vyslat do Neapolska s tajným Ferdinandovým souhlasem intervenční rakouskou armádu. Generál Pepe byl poražen a Rakušané obsadili r.1821 Neapol, aniž by narazili na vážný vojenský odpor. Král opět zavedl dřívější absolutistický režim, zrušil všechna konstituční opatření a krutě se pomstil vzbouřencům. Několik jich bylo popraveno a většina musela utéci ze země. Mezi nimi byl i generál Pepe, který později opět zasáhl do osvobozeneckých bojů.